Zítra - den, který nenastane

Ahoj...
Ahoj, jak se máš? Už jsme se dlouho neviděli/y...
Ale jo, jde to, práce, děti, naši... pořád něco... ne, vnoučata ještě nemáme, mladí mají ještě čas....

Promiň, spěchám, ale musíme dát kafe! Zavoláme si, čau....

Zavoláme si.

Zítra.

Dnes není čas...

Zítra.

Dnes na to není pomyšlení....

Za chvíli...

Před usnutím si uvědomím, že jsem to neudělala...

Zítra...

Týdny...

Měsíce....

Vzpomenu si čím dál méně často...

Někdy mě napadne, že vlastně může zavolat i druhá strana.

Zítra..

Roky...

Občas si vzpomenu, postesknu si... už je to dlouho, je to blbé...

Třeba jednou...

Zítra.

Držím v ruce parte, slzy marnosti dopadají na písmena, papír se pod dopadem slzy vlní a rozmazává ostré kontury písmen....

...zítra už není. 

Úvaha o integraci veřejné dopravy v našem kraji

Tuhle jsem v autobuse viděla reklamu na možnosti cestování v rámci integrovaného dopravního systému Zlínského kraje. Cestuji často, pravidelné trasy i občasné a využívám víceméně autobus a MHD v okrese Zlín. Zajímají mě všechny inovace, které by mohly zjednodušit cestování, ať už se to týká přepravních nebo informačních systémů, jízdních řádů i komfortu cestování.

Moc se mi líbí elektronické informační tabule na uzlových zastávkách, méně už aplikace informačních tabulí https://www.mpvnet.cz/zlin/tab (to staré zobrazení bylo přehlednější). Nelíbí se mi rozkouskování tras, kdy se přestupuje právě v těch uzlových úsecích, a ne vždy na sebe spoje navazují. Libí se mi možnost platit platební kartou v MHD bez nutnosti shánět lístky. Matoucí jsou informace na IDOSu v případě, že spoj vůbec nevyjede z výchozího stanoviště. Pro IDOS se bus pohybuje přesně podle jízdního řádu, jen zřejmě v jiné dimenzi než zastávka, na které stojím.

Ale abych se vrátila k reklamě v buse – týká se tří (skutečně TŘÍ) odbavovacích systémů na území okresu Zlín pro busy a částečně MHD ve Zlíně (vlakem nejezdím, takže tam nevím).

V buse i MHD (DSZO) je jednou z možností platba pomocí aplikace FAIRTIQ. Je nutné se zaregistrovat a navázat na bankovní účet. Uživatelsky celkem příznivá, jen jsem z počátku trochu tápala v prokazování se v buse, zkušenost s revizorem zatím nemám. Jako velkou výhodu vnímám možnost nastavení spolucestujících, kdy je možné ušetřit nástupní poplatek při přestupu do 30 minut i pro ně. Útrata se strhává z navázaného účtu najednou na konci měsíce. Jako velkou nevýhodu vnímám, že není možné nastavit pravidelné trasy (zóny/kupóny) a to ani na bus ani na MHD, přestože je aplikace personalizovaná a možnost nastavení přidání předplatného/karty tam má, ale pro Zlínský kraj lze nastavit jen něco (asi nárok na slevu) pro studenty a invalidy 3. stupně.

Dále máte možnost platit kartou Zetka. Může být na osobu nebo anonymní. Funguje jako peněženka nebo i jako nosič předplacených zón. Lze využít i ve vlaku (zatím nevyzkoušeno), s MHD Zlín nekomunikuje, spolucestující cestuje jako by platil hotově nebo platební kartou (tj. nástupní poplatek vždy při nástupu). Velká výhoda je akceptace předplacených zón i při jejich překročení – prostě se z karty strhne rozdíl a platí se jen cestování v nepředplacených zónách. Nahrávání kupónů je možné jen na určitých místech nebo přes e-shop, kredit je možné nahrát i v autobusech. Přes e-shop jde nabít kredit a koupit kupón, ale jinak je krapet kostrbatý, tuhý a nepřehledný.

A jako novinka (alespoň pro mě) je mobilní aplikace IDZK. Pokud čekáte revoluční sjednocení obou předchozích variant, pak budete překvapeni (nebo taky ne). Nová aplikace lze využít výhradně na pravidelné trasy (pokud je to jinak, opravte mě). Vyžaduje registraci (ta z e-shopu Zetky se nepočítá) a je výhradně personalizovaná. Nabízí výhodu pro případ, že cestujete pravidelně z jednoho bodu do druhého a různé trasy mohou vést různými zónami (můžete si koupit tzv. Kombizónu). A jak to funguje, když pojedete mimo své zóny? Kdo ví…. https://www.idzk.cz/mobilni-aplikace-idzk

A samozřejmě můžete jet cash, platit platební kartou, mobilem, hodinkami…. Máte spoustu možností a kombinací.

A to jsem vynechala ve Zlíně vlaky a předplatné v MHD a vše v ostatních okresech Zlínského kraje.

A co říká umělá inteligence na význam slova „integrace“?

Přehled od AI

Integrace je proces sjednocování, začleňování nebo spojování oddělených částí do celku. Může se týkat různých oblastí, jako je sociální začleňování, propojování různých oborů, nebo slučování systémů v informačních technologiích. V matematice je integrace operace, která je inverzní k derivaci.

Sen

Tomáš s Viktorem kráčí do prudkého kopce lesní cestou hluboko zarytou pod úrovní terénu staletími proudící vody. Tomáš kráčí rozvážně a opatrně, klidně pokládá jednu nohu za druhou a vyhýbá se kamenům a kořenům stromů. Kochá se slunečním světlem probleskujícím mezi listy stromů. Snaží se ignorovat Viktora, který poskakuje před ním, stále se otáčí a mluví a mluví. Už dávno ho Tomáš přestal poslouchat, proud slov se v jeho hlavě změnil v ševelení a splynul se zvuky lesa. Vnímá jeho klid, měkkost světla, vdechuje jeho vůni a má pocit, že ten klid a rovnováha přírody ho zahlcuje a vytlačuje z jeho hrudi tlak a stres s každým jedním výdechem.

Viktorův hlas změnil intonaci a ševelení se změnilo v rušivý zvuk. Tomáš se probral ze svého lesního snu a pokusil se Viktora vnímat. Stále mluvil o hloupostech, ale zřejmě se do jeho hlasu promítla změna terénu a světla, protože kousek od nich cesta ústila do zelené oázy menší mýtinky. Zelená barva trávy ve slunečním světle zářila jasnou zelení, sluncem a šťavnatostí. Když na mýtinku vstoupili, oba se rozhlédli, kudy se vydají dál. Vpravo byl les, tady mýtina končila, ale vlevo mohl být, sice úzký, ale nádherný výhled do krajiny, kdyby všechno nebylo rozmazané mléčným oparem. Přesto oba zůstali stát a chvíli se pokoušeli rozeznat nějaké body v dáli. Moc se nedařilo, výsek byl úzký a opar dával široké možnosti fantazii a představám. Přešli tedy mýtinku a vstoupili do další části lesa. Cesta už byla plytší a splývala s okolím, les byl zpočátku hustý a tmavý, ale to se po pár metrech změnilo. Les prořídl, kmeny stromů byly holé a bílé jako by je vyplavilo moře. Slunce stále nádherně svítilo a bílá barva kmenů zářila.

Než se ale Tomáš znovu ponořil do sebe, zaregistroval něco znepokojivého. Viktor mlčel. Už to bylo zvláštní. Ale nebylo to jen jen Viktorovo mlčení, Tomáš měl pocit, že se mu ježí vlasy a kůže strupovatí do husiny. Podíval se na Viktora. Vypadal zmateně, rozhlížel se kolem, ale jeho zmatek jen rostl, protože okolo bylo všechno stejné. Slunce, stromy, les...

Nestalo se to najednou, ale pomalu a plíživě jako když zapadá slunce. Uslyšeli hudbu. Z ticha a velmi pomalu zvyšovala hlasitost. Stále ještě dost tichá ale velmi intenzivní prošla Tomášovi do hlavy. Vnímal tlak v uších, od uší ke spodní čelisti a ke krku. Měl pocit, že nedokáže otevřít ústa ani polknout. Spodní čelist mu úplně ztuhla a začal skřípat zuby. Ten zvuk spolu z hudbou byl tak odporný, že se mu zvedl žaludek. Viktor vypadal, že to cítí stejně. Kroutil se mu obličej a oči mu lezly z důlků. Tomáš vší silou kývl hlavou směrem zpátky, odkud přišli. Viktor pochopil a oba se pokusili vykročit zpátky. Naštěstí to bylo z kopce a po troše úsilí, spoustě soustředění a díky gravitaci donutili své prkenné nohy povolit a skutáleli se dolů zpět na mýtinu.

Chvíli leželi v trávě a pátrali v hlavě, že tam ta hudba už není. Obezřetně naslouchali a ujišťovali se, že je to pryč. Pak se na sebe podívali. Je to pryč. Co to sakra bylo? Posadili se a oba zírali směrem do údolí. Nevnímali však ani výhled ani opar. Oba byli totálně vykolejení a zmatení. Najednou se Tomáš otočil na Viktora a zeptal se - Viki, v čem to vlastně hrajeme? Viktor mu zmateně odpověděl - jak to myslíš? No, je to drama, krimi nebo jaký žánr? Viktor byl po prožité hrůze zpomalený a vůbec nechápal, o čem Tomáš mluví. Ale to už Tomáš vstal, nabídl pomoc stále zmatenému Viktorovi a namířil si to k cestě zpět z kopce dolů na začátek jejich výletu. Jdeme se podívat na začátek, v čem to vlastně hrajeme. Oba kráčeli mlčky, ani Viktorovi nebylo do řeči. Za prvé byl stále vyděšený a za druhé ztuhlost čelisti ještě úplně nepolevila.

Tomáš se zastavil a vzhlédl. Nebe jakoby potemnělo a vytvořilo pozadí pro bílé titulky. Tomáš je pečlivě sledoval. Viktor si mezitím sedl, sklonil hlavu a masíroval si spodní čelist. Tomáš si sedl na zem vedle Viktora a zíral do prázdna. Tak co to je? V čem to hrajem? Tomáš se s prázdným výrazem v očích podíval na Viktora. Horor. Hrajeme v hororu. Viktorovi zamrzl zmatený výraz ve tváři. Ale to už ho zachvacovala panika. Co budeme dělat? Četl jsi scénář? Víme, čemu budeme čelit? Víme, jak to dopadne? Co budeme dělat? Viktor přebíhal z místa na místo, chrlil jednu otázku za druhou, jeden nápad za druhým... Nepůjdeme tam a hotovo. Ale co když to nebezpečí na nás číhá tady? Tak půjdem jinam! No, ale co se stane? Jinde? Tady? Nevíme, která cesta nás zavede do bezpečí nebo k hrozné smrti.

Viktor se zastavil. Mám nápad, pojďme ještě jednou projít ty titulky. Herce. Tomáš nechápavě vzhlédl. Nějak mu mozek nenabídl důvod, proč to dělat. Viktor ale svou myšlenku nechtěl vzdát a tak oba vstali, zvedli hlavy a pečlivě četli všechna písmenka.

Už proběhla všechna jména herců a začínali techničtí pracovníci, hudba, osvětlovači, catering... To už se oba dívali na své nohy. Pak se podívali na sebe. Tomášovo jméno bylo třetí v pořadí. Viktorovo v titulcích vůbec nebylo....

Mišpule

 Letošní úroda mišpule (popis viz wiki) byla bohatá. 

A použitý recept - viz tady. Ten je vlastně hrozně jednoduchý, alespoň v základní verzi (vylepšování je ale možné).

Jen nemohu souhlasit s časem zpracování, protože mně ta tři kila čisté dužiny dala zabrat. Kilo dvacet byly ještě pecky a slupka....

Dle receptu je použito půl kila cukru na kilo mišpulí, asi jsme je měli dost přemrzlé, protože byly hodně sladké. Marmeláda je dobrá, chuťově něco mezi jabkem, hruškou a meruňkou (subjektivní pocit). Konzistence jako hustší přesnídávka.

Tak příští rok můžem zkusit přidat skořici, hřebíček, badyán....

koloběh

Koupím si přízi...

upletu svetr...

zapošiju....

vyperu...

vyblokuju....

vypářu....

upletu svetr...

těsně před dokončením vypářu.....

pletu svetr....

a pak se divím, že z těch zásob neubývá......

óda na zelenou

 Přízí od firmy Vlnap a.s. Doll v žlutém a zeleném tónu jsem byla unešená. Úplně jsem se do ní zamilovala a hamty, hamty, koupila jí hodně.

Upletla jsem z ní šátek, ponožky... to vzorování není až tak super, jak se tvářilo v klubíčku...

A taky jsem navštívila odborníka na typologii barev a ani tahle zelená a žlutá už vůbec nejsou moje barvy... Nadšení se změnilo v balvan, co s tím množstvím budu dělat...

Vypletu to.....

2021-02-14 sen?!?

Stojím uprostřed vstupní haly, přes ruku přehozený kabát a čekám, až trochu opadne ta fronta u šatny. Najednou mě poleje horko, otřepu se zimou. Zvedá se mi žaludek a mám pocit, že omdlím. Cítím, jak mi hoří tváře a zavírám oči. Mám pocit, že se motám a všechny oči se stáčí ke mně s očekáváním, co bude dál. Párkrát se nadechnu, vydechnu a rozhlédnu se kolem sebe. Samozřejmě, nikdo ani náhodou nezaregistroval můj boj s vlastní nevolností. Nevím proč, ale napadne mě, že zavolám mamce. Ona zvedne telefon a já jí řeknu, že je mi blbě.... to je ale asi vše, co bych řekla. Ve chvíli, kdy se nadechnu, využije prostor a dalších dvacet minut budu poslouchat všechny možné i nemožné nemoci a trable, a jak ji nikdo, nikdo....po dvaceti minutách monologu se krapet zarazí a zeptá se - chtělas něco důležitého?!?! Ne, to si radši odpustím. Zvoní mi telefon. Mamka. Není úniku. Nenadšeně přijmu hovor. Tuším, co mě čeká... s pozdravem se nezdržuje a rovnou začne chrlit trable (větší nikdo na světě nemá), jak toho má moc, jak jí nikdo nepomáhá a nikdo ji nechápe...pak přijdou drby (nikdy dřív bych to do ní neřekla, ale poslední dobou...), kdo umřel, kdo, kdy, s kým, nezajímá mě to, ale nedá se zastavit. Zkusím jí naznačit, že nejsem v soukromí, že nemůžu mluvit, nemám čas a že ty lidi vlastně ani neznám. Nevadí, musí mi doříct, splnit denní kvótu nebo co a jede dál. Anka/Maňa, Fana/Tonka si vymkla kotník a ona se jí ochotně nabídla, že jí nakoupí a nákup jí zanese domů. Anka/Maňa, Fana/Tonka bydlí v domku se synem, snachou a dvěma vnoučaty, kteří jsou úplně normální a ochotní babi nakoupit. Ne, já tomu nemůžu rozumět a tak to jede dál. Dozvím se, jak už dopoledne byla mamka na hřbitově a po cestě zpátky nakoupila sobě i tetě (Anka/Maňa, Fana/Tonka - teta je každá ženská na dědině, bez ohledu na příbuzenské vztahy), ale když přišla domů, hrozně ji bolela záda a jestli bych se nemohla stavit a tetě ten nákup doručit (doma je dalších sedm lidí...). Aha, jádro pudla spatřilo světlo světa. Prý stačí když přistavím a popojedu, předám a hotovo. Zkusím připomenout, že jsem ve městě, domů pojedu až večer a že i když to mám skutečně po cestě, obávám se, že řidič autobusu nebude mít pochopení na projíždění uličkami vesnice úplně mimo trasu. A pokud vystoupím a splním úkol (bez odměny za zásluhy), tak pak budu muset pěšky polem tak 5 kiláků pěšky po tmě. Marné... výmluvy... jsem sobecká a nevděčná (ta teta mi totiž ve třech letech zavázala tkaničku) a s hlubokým zklamáním ze své prostřední dcery ukončí hovor. Pocit úlevy se ale nedostavil. K houpajícímu žaludku se přidává knedlík v krku a do očí se ženou slzy. Do pr****, v padesáti už bych to mohla zvládat líp! Odpotácím se ven a schovám se do kouta vedle vchodu. Hlavně nenápadně... Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, mrazivý vzduch proniká nosem do plic a s každým nádechem cítím, jak mi hrudník zaplňuje mrazivý vzduch a soustředěním na dech se mi dělá líp. Přistupuje ke mně muž ve věku mých synů a se zájmem se ptá, jestli je mi dobře...užívám si ten pocit, že se někdo zajímá o tu sobeckou nevděčnou černou ovci a s tím příjemným pocitem otvírám oči.... vole... nikde nikdo. Představivost si jede po vlastní koleji. Skláním hlavu, tlačím bradu na hrudník a dýchám.. Cítím chlad v hrudníku, už i po celém těle a nepochopitelně mě zebou nohy. Podívám se na nohy a ... stojím na sněhu jen v ponožkách, kolem chodidel se sníh rozpouští a po ponožkách se nahoru vzlíná mokrý flek. Vůbec nevím, že bych sundávala boty, ani proč, ani kde skončily.. Ale zmrzlé nohy mě už trochu rozebraly a mozek začíná líp vnímat realitu. Podívám se na své ruce, v jedné pořád držím telefon, přes druhou mám přehozenou kabelku, kabát a jo, držím i boty. Najednou ke mně přistupuje mladý muž ve věku mých synů a se zájmen se ptá, jestli je mi dobře...totálně mě to vykolejí, zachvátí mně pocit paniky a začnu blekotat jako že jsem v pořádku, nic nepotřebuju... a v hlavě mi běží jediné... uteč! Honem obouvám boty, přehazuju si kabát a se svaly připravenými k úprku mi v mozku něco cvakne a já si pomyslím, ty krávo blbá vždyť jsi sem přišla na sakra drahý kurz asertivity.......

2021-02-13 sen

 Sedím v učebně na kurzu angličtiny. Je nás ta jen pár kurzistky poznávám a také učitel je mi povědomý. Obchází studenty s přihláškou a fakturou na zaplacení kurzu. Mě vynechá. Celou lekci mě všichni ignorují, jak bych byla neviditelný duch. Po skončení kurzu jdu za lektorem a připomínám se, i když vlastně nevím, jestli na kurz v budoucnu chodit chci a jestli si ho budu moci dovolit. Učitel se na mně zmateně podívá, rozhlédne se po třídě, jako by přemýšlel, jestli mě na kurzu vůbec viděl. Pak ještě zmateně probere papíry na stole a řekne, že to mám brát jako ukázkovou hodinu a domluvíme se příště. Jdu do šatny.

Stojím u lavičky, jednu botu už mám na noze. V náručí držím dítě, batole. Pláče. Přichází muž, můj muž, otec dítěte. Podávám mu dítě, abych se mohla obout. Muž dítě přebírá, to se přes vzlyky dívá na svého otce, který si ho opírá o rameno obličejem ke mně. Zarazí mě jejich podoba. Muž je starší, ustupující tmavé vlasy, strniště vousů, velké tmavé kulaté oči, nos jak bambulku. Dítě, chlapec, naprosto věrná kopie, jen s vodově bezednýma očima a bez strniště. Chlapec opírá hlavičku otci o krk a jako mávnutím proutku se uklidní. Pak zvedne hlavičku a očima ještě zalitýma slzami se na mě podívá. Všichni tři to víme. Jen muž si to odmítá připustit. Když se na oba dívám, cítím nekonečnou únavu po měsících probděných nocí, dny i noci strávené v nemocnici, bez naděje. Dívá se lehce tázavě, jestli mi kurz přinesl to očekávané rozptýlení, které tak zoufale hledám. Oba víme, že nepřinesl, jen to nechci přiznat. Vzmáhá se ve mě vztek a beznaděj, svírá se mi krk a cítím, jak se mi k hrudi zdvíhá hluboká nenávist k oběma naproti stojícím osobám. Je tak mocná, že mi začínají trnout zuby a začínám se dusit. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Dýchám a soustředím se na dech. Nenávist pomalu ustupuje a já si uvědomuju, že čas je vymezen a na nenávist není prostor. Když oči otevřu, vidím, že se ani jeden vůbec nepohnul. Oba se mi dívají do očí v očekávání, co uvidí. Starší muž se úlevně, rozpačitě usměje a dítě.... překvapivě zklamaně a vyčerpaně zaboří hlavičku do otcova strniště....

zakleté ponožky.... a vůbec

Rozhodla jsem (na podnět, samotnou by mě to asi nenapadlo), že letos zkusím zúřadovat hromady šíleně barevných přízí na ponožky. Už jsem jich pár pletla, je to časově vcelku nenáročný projekt, tak s chutí do toho.

To bych ale nesměla být já, resp. šotek provokatér, puntičkář a nespokojenec ubytovaný někde v hlavě.

Ponožky pletu sama sobě a to hned z několika důvodů - barevnost a strakatost příze, velikost - moje pětka je suprovní proti manželově a synově třináctce. Druhý syn má dvanáct a to už pak přestávají být ty "časově nenáročné projekty".

Takže ponožky pro mě podle osvědčeného postupu z workshopu - trochu víc o něm tady, barevnost ponožek - všehochuť:

1. pokus -  jehlice 2,5 na 64 ok, lem 2/2 (2 hladce, 2 obrace), pak jen hladce...
výsledek - po upletení dvou řad hladce, jsem usoudila, že potřebuji menší jehlice a objednala 2,25

2. pokus -  jehlice 2,25 na 64 ok, lem 2/2 (2 hladce, 2 obrace), pak jen hladce...
výsledek - před uzavíráním špičky jsem zjistila, že mi v zesílené patě uteklo oko.....

3. pokus -  jehlice 2,0 na 64 ok, lem 2/2 (2 hladce, 2 obrace), pak na 2,25 hladce...
výsledek - před špičkou jsem zjistila, že je to dlouhé a široké... asi se mi zmenšila noha... nebo co..

4. pokus -  jehlice 2,0 na 56 ok, lem 2/2 (2 hladce, 2 obrace), pak na 2,25 hladce...
výsledek - ještě není... ale doufám

A pak to má odsýpat.. to se pak ta předsevzetí plní těžko, když to x-krát musím předělat. A to fakt musím, protože ten šotek v hlavě jinak nedá... Asi by bylo dobré se zamyslet... že existuje něco, jako.... zkušební vzorek! Který ze zásady nedělám (jiný důvod znějící aspoň trošku pozitivně, mě nenapadá)....

Ale na druhou stranu, ono mi to klubíčko vydrží hrozně dlouho, když ho několikrát vypářu a použiju znovu...                

po vánocích...

 Tak letošní... teda loňské vánoce byly pro mě nej! V tom pozitivním slova smyslu. Kluci přijeli ze škol a oba strávili doma spoustu času. Na to, že v tom loňském roce byli doma jen třikrát, jsem měla dušičku v péří. Ani pravidelné hádky mezi otcem a nejstarším synem nebyly tak fatální (pro mě) jako obvykle. Těmhle dvěma to prostě neladí...

Předsváteční čas byl trochu ve stresu, protože příjezdy synů z vzdáleného a ještě vzdálenějšího západu (když žijete pár kilometrů od hranic se Slovenskem, je většina domoviny na západ..) byla zkomplikovaná omezením veřejné dopravy. Ale všechno naštěstí klaplo a na Štědrý den ráno jsme je měli oba doma v postýlkách...

Další stresík (opět jen pro mě) byl stromek. To je každoroční boj, páč tuhle věc zajišťuje hlava rodiny, dlouho mlží a pak na poslední chvíli s něčím vyrukuje. Několik let jsme měli stromek v kontejneru. To jsem byla v klidu, měla jsem své jisté, tvar stromku a jeho roztahující se větve jsem si mohla denně kontrolovat na dvoře. Pak dva roky byly poněkud napjaté, když večer před nebo ráno na štědrý den vyrukoval s nějakým stromkem, který koupil od hajného nebo z neprodaných stromků od svého známého. Pak jsme měli znovu stromek v kontejneru, ale ten nám nevydržel ani do další sezóny. Měl chudák přeseknutý hlavní kořen a odmítl se aklimatizovat. 

Zato letos (opět - teda loni) to byla premiéra. Ještě den před dnem D se nic nedělo. Jako vůbec nic. Ani náznak! Až navečer nesměle nadhodil, jestli bych se s ním nešla podívat na něco do sklepa. Z postranních úmyslů jsem ho, po skoro třiceti letech, rozhodně nepodezřívala. Nic jsem nedomýšlela, jen jsem opatrně vyčkávala, co se z toho vyvrbí. V zadní komoře měl uložený stromek. Malý, cca metr dvacet, krásně rostená jedlička vypadal moc krásně. Než jsem si všimla nějaké modré ozdoby....

My totiž jedeme na vlně recyklace! Můj muž v práci parkuje za firmou u kontejnerů (mají tam parkoviště) a tam, poslední den, když odjížděl z práce, se u jednoho kontejneru krčil opuštěný, smutný, odstrojený stromeček, kterým si ve firmě navozovali atmosféru vánoc. Přes sváteční volno by tam stromek stejně uchnul a tak ho odstrojili a vyhodili...

... a tak jsme ho adoptovali.... Mému muži spadl kámen ze srdce, zachránil stromeček z kontejneru, vánoce doma a ještě ho žena pochválila....

Na Štědrý den tedy bylo všechno komplet - stromek i děti byli doma. Za mě dobrý.

Kluci nazdobili stromek, já upekla vánočku, pak jsme zdobili perníky, dělali blbosti, koukali na pohádky, pošťuchovali se (jo, ty děti mám dospělé), uklízeli, obalili a osmažili rybu (polévku dostáváme) a úplně v pohodě zasedli o půl sedmé k večeři... V naprosté pohodě a klidu, přestože pod stromkem nebylo skoro nic, žádné překvapení, dárky jsme měli opravdu jen po vzájemné konzultaci (výhoda dospěláckých vánoc a vlastně i té divné doby). Ale i tak byli všichni spokojení.

A drobná ukázka, jak se zdobí perníky...

no, lepší, než předloňské (2019) linecké....

suma sumárum....

Každý večer si říkám, že jsem zas nic neudělala.... nezapošila jsem ty upletené ponožky, nevygruntovala koupelnu, neušila povlak na polštář, nepřebrala knížky a hromady papírů... 

Každovečerní sumář s frustrací na dobrou noc...

Nechápu, proč do sumáře nezapočítávám uvařený oběd, uklizenou kuchyň, vyprané prádlo, upečené perníky...

Cesta věchťa

Svého času (cca 8let zpět) mi teta přinesla dvě halenky na přepletení. Na jedné jsme se domluvily hned, druhou, že mám vypárat a pak se uvidí.

První halenka už byla dávno odevzdaná a z druhé ležela klubka tiše a nenápadně v mé velké hromadě dalších klubek. Asi po dvou letech jsem s připomněla, ale teta ještě neměla jasno. Tak jsem to pustila z hlavy... Když jsem se za pár let ptala znovu, tak mi teta, po připomenutí, řekla, že už vlastně neví a mám si s tím udělat, co chci.

A tak se stalo.

Materiál byla tuhá bavlna režné barvy, přesně vhodná na mé tehdejší touhy vyzkoušet si barvení.

Popis zde - https://keckazpodkomonca.blogspot.com/2016/01/barveni-s-emvi.html, poslední dva obrázky, barevně od žluté po zelenou, od fialové po našedlou...

Jenže... barvení nedopadlo úplně podle představ, resp. jsem nedomyslela, co s chaoticky nabarvenou bavlnou, která ještě po barvení krapet ztuhla, vlastně budu dělat. A tak se vrátila do mého "skladu".

Až letos jsem pro ni našla využití. Zkusila jsem si z ní uplést věcheť a po jeho použití v provozu jsem jím byla úplně nadšená.

A teď trochu lingvistiky - dle googlu je slovo ve tvaru věchet používáno ve smyslu "věchet/svazek slámy", něco malého, nevýznamného a podle slovenštiny ještě jako malý hadr. A to je ono - holt jsou ty slovenské hranice za rohem a vliv se nezapře.

Upletla jsem jich víc, některé jsem rozdala a opravdu, bavlna ve tvaru věchťa a v kuchyni (a určitě nejen) je pomocník k nezaplacení.

sen... nebo ne?

Znovu stojí uprostřed té ulice. Za poslední týdny ji sem nohy zanesly už po několikáté. Ulice je prázdná, nikde nikdo, všechno je nehybné, jen mokré dlažební kostky lesknoucí se po odpoledním dešti mihotavě tříští sluneční paprsky. Je ticho. Žádná auta, dokonce ani hluk z veřejné dopravy, přestože o ulici dál jezdí tramvaje a vrcholí dopravní špička.

Má pocit, jako by měla zalehlé v uších. Několikrát polkla, aby ten zvláštní pocit zahnala. Marně. Jako by byla v bublině a svět mimo tuhle ulici byl na míle vzdálen. 

Znovu se rozhlédla. 

K uším jí konečně začaly pronikat nějaké zvuky, ale nedokázala je zařadit. 

Před očima se jí začaly míhat nějaké mžitky a začala ztrácet půdu pod nohama. 

Podívala se dolů na své nohy v bílých podkolenkách a letních střevíčcích, které si ráno obula do školy. Byly v pořádku. Ale dlažební kostky, po kterých před chvílí vešla do ulice, už tam nebyly. Bílé střevíčky se propadaly do bahna. Zvedla překvapeně hlavu a očima nevěřícně koukala kolem.

Stará žena se s nůší na zádech ploužila těsně kolem řady domů, muž s vozíkem jel středem ulice a nedíval se nalevo ani napravo. Lidé přecházeli tam a zpět, ale byli nějací divní. Slyšela šum a lomoz, hukot i mluvu, ale nerozuměla. Všichni byli zvláštně oblečení, šátky na hlavách žen, kabátce mužů, rohaté klobouky, muži v krátkých kalhotách a s bílými podkolenkami...

Změnily se i domy kolem, vypadaly ošuntělejší, zmizely lampy a z jednoho okna lila žena vodu přímo na ulici.

Nikdo ji ale neviděl. Všichni se jí sice vyhýbali, ale dívali se skrze ni.

Otočila se a chtěla se nadechnout. Sevřelo se jí hrdlo. Přímo proti ní kráčel muž v dlouhém černém plášti s bílou krajkou pod bradou, na hlavě černou, snad kněžskou, čapku. Celým svým vzezřením působil jako velmi rozhodný muž. Díval se přímo na ni a ona cítila, jak se jeho vodově modré oči vpíjí do jejích...

2020-08-26 Praha, středa, den 3.

Ve středu jsem vyrazily na Petřín. Nevyužily jsme lanovku, minuly jsme ji a do parku vešly přes Kinských zahradu, prošly jsme kolem letohrádku Kinských:

a zamířily... kam jinam než do kopce.

Minuly jsme Dolní jezírko Herkules

a cestou necestou pokračovaly:

nějak jsme minuly cestu, kudy jsme chtěly jít a díky tomu jsme skončily na vyhlídce - Horní bastion:

 

růžový sad, kde nás přivítala nádherná vůně...

Štefánikova hvězdárna:

Pak ještě hromada kroků, kolem Strahovského kláštera, na hrad a pod hrad i na pražskou vesnici...

Pak do hotelu, do třetího patra (67 schodů - počítala neteř), abychom se připravily na večerní prohlídku hradu Karlštejn,

který je fakt na hrozném kopci (proč mě to překvapuje?!)

a ano, i ten náš daleký východ patřil pod Karlovu vládu

a dobrou noc....

2020-08-25 Praha úterý, den 2.

 Plán dne:

- cesta lodí z Rašínova nábřeží do Tróje

- zoologická zahrada

- botanická zahrada

- Trójský zámek + přilehlý park

Odjez lodi byl v 9 ráno. Lístky jsme si koupily s předstihem předchozí den. A z nějakého neznámého důvodu jsme si myslely, že lidí na lodi moc nebude. Omyl. Bylo narváno. Ale i tak to byl zážitek, Praha z jiného pohledu.

Cestou jsem nefotila, jen se kochala... Trochu mě pobavilo, že jsme pluly do Tróji na lodi Odra po Vltavě.... a kousek před trojským mostkem na kopečku vinohrad jak z moravské pohlednice....

A vlastně jsem ten den nefotila vůbec.

V ZOO bylo zas celkem dost lidí, snad i víc než ve městě. Pokusily jsme se projít toho co nejvíc, ale pokud se mi zdála někdy chaotická naše Lešná, tak beru zpět - Trója mi přišla neuvěřitelně nepřehledná. Navštívili jsme tedy zvířátka, která jsou nám vzácná, a z časových důvodů jsme dost velkou část neviděly. Ale maxi zážitek byla lanovka. Výšky nemusím, ale ten výhled....

Botanická zahrada - úrvní jsme chtěly do skleníku. Dostaly jsme instrukce, jak se k ní dostat a pak jsme šlapaly mezi domky, prošly velké staveniště a... skleník nenadchl. Při přesunu do botanické zahrady jsme myslely, že jsme se ztratily a spoustu času ztratily obcházením zahrady a hledáním vstupu. Zahrada byla velká (resp. věřím tomu, celá se obejít nedala), ale už jsme byly vyšťavené neustálým hledáním vstupu, WC, konkrétních tématických zahrad, že jsme to vzdaly. Jen zas najít východ.....

Trójský zámek jsme nestihly, než jsme našly východ z botanické zahrady, tak už jsme to nestíhaly. Prošly jsme si aspoň park. V podvečerním světle vypadal nádherně, kašny šuměly a aspoň trochu zpříjemnily zbytek parného dne.

Do Prahy jsme se vracely veřejnou dopravou. Akorát jsem se musela stavit v lékárně, páč jsem si den předtím ve Vrtbovské zahradě (asi) něčím ožehla nohy měla jsem je jak opařené....

2020-08-24 Praha, pondělí, den 1.

Odjezd ze Zlína Zlínským expresem v 5:30 (šílená hodina, když z domu jsem vyjížděla hodinu před odjezdem vlaku). S místenkama v kupé proběhla cesta vcelku v pohodě. Příjezd do Prahy po deváté hodině. 

• pak metrem na Malostranskou a pěšky do penzionu (Charles Bridge Economic Hostel) vedle Karlova mostu, apartmán ve 3. patře. Měly jsme štěstí, pokoj byl připraven, takže jsme se mohly ubytovat a vyrazit do víru velkoměsta.

 

• ještě jednou metrem na stanici Vyšehrad, procházka po Vyšehradě, po Slavíně (tam bych vydržela celé hodiny, ten klid, kontinuita času, minulost, přítomnost i budoucnost....

 

• pozdní oběd pod Vyšehradem a opět pěšky...

Rašínovo nábřeží






Kampa


Vrbovská zahrada

Cestou jsme potkaly Miminka Davida Černého, Tučňáky výtvarné skupiny Cracking Art Group, Židli britského sochaře Kaivalya Torphy, plavební komoru....a pěšky se vrátily do penzionu.

2020-07-30 Poklady z Hotýnských vrchů a nejen to...

1/ Poklady z Hostýnských vrchů

Stihli jsme to, výstava věnovaná nálezu mincí v oblasti Hostýnských vrchů. 

Bohužel výstava jen na dva týdny....

2/ Příběh železa aneb železo v dějinách, přírodě a experimentu

Výstava věnovaná těžbě a zpracování železa a slitin železa. Cesta od vytěžené rudy až po hotový výrobek, nářadí, nástroje, šperky... 

Z této výstavy mě zaujalo jen to, že krátkou dobu fungovala huť na železnou rudu i v Bojkovicích, jmenovala se Jindřiščina huť po manželce zakladatele Jindřicha Larisch-Mönnich. Nefungovala dlouho, ale z jejích zdrojů bylo vyrobeno kovové vybavení pro přestavbu bojkovského hradu na zámek Nový Světlov.

Horní fotka - Nový Světlov, Bojkovice, Zlínský kraj, výstavba probíhala v letech 1846-1856 na návrh vídeňského architekta Eduarda Kuschera

Dolní fotka - zámek Miramare, Terst, Itálie, výstavba probíhala v letech 1856-1860 na návrh Carla Junkera

3/ Baťův pedikér

Panelová výstava z fotek a textů... 

Vypadá to, že "Baťův pedikér" byl odborně vyškolený pracovník v bílém plášti s dokonalou znalostí chodidla nejen zvenku, ale i zevnitř. Vlastně takový doktor a ošetřovatel chodidel.... 

4/ Krysáci a jejich příběhy

A poslední výstava je věnovaní Krysákům, ale tu jsme jen proběhli....

2020-07-26 Hložec

Hložecká kaple (kaple Panny Marie - Královny míru) na katastru obce Křekov připomíná tatarský vpád v roce 1663 a kurucké války v letech 1704 - 1711.

2020-07-10 Luhačovice - modrá je nejlepší

MODRÁ - Výstava v luhačovickém muzeu, která se věnuje modrotisku na Valašsku a luhačovském Zálesí.

Vždycky jsem si myslela, že modrotisk je záležitost poloviny 19. století, ale není tomu tak.

Různé techniky i různá barviva se používaly mnohem dřív.

Fascinující jsou různé odstíny modré (a že jich tam je!),vzory,  barevný modrotisk s použitím dalších barev (žlutá, červená, zelená)......

Výstava je otevřená až do 3.1.2021

2020-07-02 Lukov u Zlína

Hrad Lukov u Zlína - příjemná procházka lesem, k hradu samozřejmě do kopce.

Prohlídka s průvodcem a výkladem.

Navštívila jsem ho už po třetí a pokaždé je jiný.

Před víc jak dvaceti lety to byla zřícenina zarostlá kopřivami. 

Teď je tam zázemí, občerstvení, expozice za zavíracími dveřmi a nádherné výhledy do kraje.