Sen

Tomáš s Viktorem kráčí do prudkého kopce lesní cestou hluboko zarytou pod úrovní terénu staletími proudící vody. Tomáš kráčí rozvážně a opatrně, klidně pokládá jednu nohu za druhou a vyhýbá se kamenům a kořenům stromů. Kochá se slunečním světlem probleskujícím mezi listy stromů. Snaží se ignorovat Viktora, který poskakuje před ním, stále se otáčí a mluví a mluví. Už dávno ho Tomáš přestal poslouchat, proud slov se v jeho hlavě změnil v ševelení a splynul se zvuky lesa. Vnímá jeho klid, měkkost světla, vdechuje jeho vůni a má pocit, že ten klid a rovnováha přírody ho zahlcuje a vytlačuje z jeho hrudi tlak a stres s každým jedním výdechem.

Viktorův hlas změnil intonaci a ševelení se změnilo v rušivý zvuk. Tomáš se probral ze svého lesního snu a pokusil se Viktora vnímat. Stále mluvil o hloupostech, ale zřejmě se do jeho hlasu promítla změna terénu a světla, protože kousek od nich cesta ústila do zelené oázy menší mýtinky. Zelená barva trávy ve slunečním světle zářila jasnou zelení, sluncem a šťavnatostí. Když na mýtinku vstoupili, oba se rozhlédli, kudy se vydají dál. Vpravo byl les, tady mýtina končila, ale vlevo mohl být, sice úzký, ale nádherný výhled do krajiny, kdyby všechno nebylo rozmazané mléčným oparem. Přesto oba zůstali stát a chvíli se pokoušeli rozeznat nějaké body v dáli. Moc se nedařilo, výsek byl úzký a opar dával široké možnosti fantazii a představám. Přešli tedy mýtinku a vstoupili do další části lesa. Cesta už byla plytší a splývala s okolím, les byl zpočátku hustý a tmavý, ale to se po pár metrech změnilo. Les prořídl, kmeny stromů byly holé a bílé jako by je vyplavilo moře. Slunce stále nádherně svítilo a bílá barva kmenů zářila.

Než se ale Tomáš znovu ponořil do sebe, zaregistroval něco znepokojivého. Viktor mlčel. Už to bylo zvláštní. Ale nebylo to jen jen Viktorovo mlčení, Tomáš měl pocit, že se mu ježí vlasy a kůže strupovatí do husiny. Podíval se na Viktora. Vypadal zmateně, rozhlížel se kolem, ale jeho zmatek jen rostl, protože okolo bylo všechno stejné. Slunce, stromy, les...

Nestalo se to najednou, ale pomalu a plíživě jako když zapadá slunce. Uslyšeli hudbu. Z ticha a velmi pomalu zvyšovala hlasitost. Stále ještě dost tichá ale velmi intenzivní prošla Tomášovi do hlavy. Vnímal tlak v uších, od uší ke spodní čelisti a ke krku. Měl pocit, že nedokáže otevřít ústa ani polknout. Spodní čelist mu úplně ztuhla a začal skřípat zuby. Ten zvuk spolu z hudbou byl tak odporný, že se mu zvedl žaludek. Viktor vypadal, že to cítí stejně. Kroutil se mu obličej a oči mu lezly z důlků. Tomáš vší silou kývl hlavou směrem zpátky, odkud přišli. Viktor pochopil a oba se pokusili vykročit zpátky. Naštěstí to bylo z kopce a po troše úsilí, spoustě soustředění a díky gravitaci donutili své prkenné nohy povolit a skutáleli se dolů zpět na mýtinu.

Chvíli leželi v trávě a pátrali v hlavě, že tam ta hudba už není. Obezřetně naslouchali a ujišťovali se, že je to pryč. Pak se na sebe podívali. Je to pryč. Co to sakra bylo? Posadili se a oba zírali směrem do údolí. Nevnímali však ani výhled ani opar. Oba byli totálně vykolejení a zmatení. Najednou se Tomáš otočil na Viktora a zeptal se - Viki, v čem to vlastně hrajeme? Viktor mu zmateně odpověděl - jak to myslíš? No, je to drama, krimi nebo jaký žánr? Viktor byl po prožité hrůze zpomalený a vůbec nechápal, o čem Tomáš mluví. Ale to už Tomáš vstal, nabídl pomoc stále zmatenému Viktorovi a namířil si to k cestě zpět z kopce dolů na začátek jejich výletu. Jdeme se podívat na začátek, v čem to vlastně hrajeme. Oba kráčeli mlčky, ani Viktorovi nebylo do řeči. Za prvé byl stále vyděšený a za druhé ztuhlost čelisti ještě úplně nepolevila.

Tomáš se zastavil a vzhlédl. Nebe jakoby potemnělo a vytvořilo pozadí pro bílé titulky. Tomáš je pečlivě sledoval. Viktor si mezitím sedl, sklonil hlavu a masíroval si spodní čelist. Tomáš si sedl na zem vedle Viktora a zíral do prázdna. Tak co to je? V čem to hrajem? Tomáš se s prázdným výrazem v očích podíval na Viktora. Horor. Hrajeme v hororu. Viktorovi zamrzl zmatený výraz ve tváři. Ale to už ho zachvacovala panika. Co budeme dělat? Četl jsi scénář? Víme, čemu budeme čelit? Víme, jak to dopadne? Co budeme dělat? Viktor přebíhal z místa na místo, chrlil jednu otázku za druhou, jeden nápad za druhým... Nepůjdeme tam a hotovo. Ale co když to nebezpečí na nás číhá tady? Tak půjdem jinam! No, ale co se stane? Jinde? Tady? Nevíme, která cesta nás zavede do bezpečí nebo k hrozné smrti.

Viktor se zastavil. Mám nápad, pojďme ještě jednou projít ty titulky. Herce. Tomáš nechápavě vzhlédl. Nějak mu mozek nenabídl důvod, proč to dělat. Viktor ale svou myšlenku nechtěl vzdát a tak oba vstali, zvedli hlavy a pečlivě četli všechna písmenka.

Už proběhla všechna jména herců a začínali techničtí pracovníci, hudba, osvětlovači, catering... To už se oba dívali na své nohy. Pak se podívali na sebe. Tomášovo jméno bylo třetí v pořadí. Viktorovo v titulcích vůbec nebylo....

2021-02-14 sen?!?

Stojím uprostřed vstupní haly, přes ruku přehozený kabát a čekám, až trochu opadne ta fronta u šatny. Najednou mě poleje horko, otřepu se zimou. Zvedá se mi žaludek a mám pocit, že omdlím. Cítím, jak mi hoří tváře a zavírám oči. Mám pocit, že se motám a všechny oči se stáčí ke mně s očekáváním, co bude dál. Párkrát se nadechnu, vydechnu a rozhlédnu se kolem sebe. Samozřejmě, nikdo ani náhodou nezaregistroval můj boj s vlastní nevolností. Nevím proč, ale napadne mě, že zavolám mamce. Ona zvedne telefon a já jí řeknu, že je mi blbě.... to je ale asi vše, co bych řekla. Ve chvíli, kdy se nadechnu, využije prostor a dalších dvacet minut budu poslouchat všechny možné i nemožné nemoci a trable, a jak ji nikdo, nikdo....po dvaceti minutách monologu se krapet zarazí a zeptá se - chtělas něco důležitého?!?! Ne, to si radši odpustím. Zvoní mi telefon. Mamka. Není úniku. Nenadšeně přijmu hovor. Tuším, co mě čeká... s pozdravem se nezdržuje a rovnou začne chrlit trable (větší nikdo na světě nemá), jak toho má moc, jak jí nikdo nepomáhá a nikdo ji nechápe...pak přijdou drby (nikdy dřív bych to do ní neřekla, ale poslední dobou...), kdo umřel, kdo, kdy, s kým, nezajímá mě to, ale nedá se zastavit. Zkusím jí naznačit, že nejsem v soukromí, že nemůžu mluvit, nemám čas a že ty lidi vlastně ani neznám. Nevadí, musí mi doříct, splnit denní kvótu nebo co a jede dál. Anka/Maňa, Fana/Tonka si vymkla kotník a ona se jí ochotně nabídla, že jí nakoupí a nákup jí zanese domů. Anka/Maňa, Fana/Tonka bydlí v domku se synem, snachou a dvěma vnoučaty, kteří jsou úplně normální a ochotní babi nakoupit. Ne, já tomu nemůžu rozumět a tak to jede dál. Dozvím se, jak už dopoledne byla mamka na hřbitově a po cestě zpátky nakoupila sobě i tetě (Anka/Maňa, Fana/Tonka - teta je každá ženská na dědině, bez ohledu na příbuzenské vztahy), ale když přišla domů, hrozně ji bolela záda a jestli bych se nemohla stavit a tetě ten nákup doručit (doma je dalších sedm lidí...). Aha, jádro pudla spatřilo světlo světa. Prý stačí když přistavím a popojedu, předám a hotovo. Zkusím připomenout, že jsem ve městě, domů pojedu až večer a že i když to mám skutečně po cestě, obávám se, že řidič autobusu nebude mít pochopení na projíždění uličkami vesnice úplně mimo trasu. A pokud vystoupím a splním úkol (bez odměny za zásluhy), tak pak budu muset pěšky polem tak 5 kiláků pěšky po tmě. Marné... výmluvy... jsem sobecká a nevděčná (ta teta mi totiž ve třech letech zavázala tkaničku) a s hlubokým zklamáním ze své prostřední dcery ukončí hovor. Pocit úlevy se ale nedostavil. K houpajícímu žaludku se přidává knedlík v krku a do očí se ženou slzy. Do pr****, v padesáti už bych to mohla zvládat líp! Odpotácím se ven a schovám se do kouta vedle vchodu. Hlavně nenápadně... Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, mrazivý vzduch proniká nosem do plic a s každým nádechem cítím, jak mi hrudník zaplňuje mrazivý vzduch a soustředěním na dech se mi dělá líp. Přistupuje ke mně muž ve věku mých synů a se zájmem se ptá, jestli je mi dobře...užívám si ten pocit, že se někdo zajímá o tu sobeckou nevděčnou černou ovci a s tím příjemným pocitem otvírám oči.... vole... nikde nikdo. Představivost si jede po vlastní koleji. Skláním hlavu, tlačím bradu na hrudník a dýchám.. Cítím chlad v hrudníku, už i po celém těle a nepochopitelně mě zebou nohy. Podívám se na nohy a ... stojím na sněhu jen v ponožkách, kolem chodidel se sníh rozpouští a po ponožkách se nahoru vzlíná mokrý flek. Vůbec nevím, že bych sundávala boty, ani proč, ani kde skončily.. Ale zmrzlé nohy mě už trochu rozebraly a mozek začíná líp vnímat realitu. Podívám se na své ruce, v jedné pořád držím telefon, přes druhou mám přehozenou kabelku, kabát a jo, držím i boty. Najednou ke mně přistupuje mladý muž ve věku mých synů a se zájmen se ptá, jestli je mi dobře...totálně mě to vykolejí, zachvátí mně pocit paniky a začnu blekotat jako že jsem v pořádku, nic nepotřebuju... a v hlavě mi běží jediné... uteč! Honem obouvám boty, přehazuju si kabát a se svaly připravenými k úprku mi v mozku něco cvakne a já si pomyslím, ty krávo blbá vždyť jsi sem přišla na sakra drahý kurz asertivity.......

2021-02-13 sen

 Sedím v učebně na kurzu angličtiny. Je nás ta jen pár kurzistky poznávám a také učitel je mi povědomý. Obchází studenty s přihláškou a fakturou na zaplacení kurzu. Mě vynechá. Celou lekci mě všichni ignorují, jak bych byla neviditelný duch. Po skončení kurzu jdu za lektorem a připomínám se, i když vlastně nevím, jestli na kurz v budoucnu chodit chci a jestli si ho budu moci dovolit. Učitel se na mně zmateně podívá, rozhlédne se po třídě, jako by přemýšlel, jestli mě na kurzu vůbec viděl. Pak ještě zmateně probere papíry na stole a řekne, že to mám brát jako ukázkovou hodinu a domluvíme se příště. Jdu do šatny.

Stojím u lavičky, jednu botu už mám na noze. V náručí držím dítě, batole. Pláče. Přichází muž, můj muž, otec dítěte. Podávám mu dítě, abych se mohla obout. Muž dítě přebírá, to se přes vzlyky dívá na svého otce, který si ho opírá o rameno obličejem ke mně. Zarazí mě jejich podoba. Muž je starší, ustupující tmavé vlasy, strniště vousů, velké tmavé kulaté oči, nos jak bambulku. Dítě, chlapec, naprosto věrná kopie, jen s vodově bezednýma očima a bez strniště. Chlapec opírá hlavičku otci o krk a jako mávnutím proutku se uklidní. Pak zvedne hlavičku a očima ještě zalitýma slzami se na mě podívá. Všichni tři to víme. Jen muž si to odmítá připustit. Když se na oba dívám, cítím nekonečnou únavu po měsících probděných nocí, dny i noci strávené v nemocnici, bez naděje. Dívá se lehce tázavě, jestli mi kurz přinesl to očekávané rozptýlení, které tak zoufale hledám. Oba víme, že nepřinesl, jen to nechci přiznat. Vzmáhá se ve mě vztek a beznaděj, svírá se mi krk a cítím, jak se mi k hrudi zdvíhá hluboká nenávist k oběma naproti stojícím osobám. Je tak mocná, že mi začínají trnout zuby a začínám se dusit. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Dýchám a soustředím se na dech. Nenávist pomalu ustupuje a já si uvědomuju, že čas je vymezen a na nenávist není prostor. Když oči otevřu, vidím, že se ani jeden vůbec nepohnul. Oba se mi dívají do očí v očekávání, co uvidí. Starší muž se úlevně, rozpačitě usměje a dítě.... překvapivě zklamaně a vyčerpaně zaboří hlavičku do otcova strniště....

sen... nebo ne?

Znovu stojí uprostřed té ulice. Za poslední týdny ji sem nohy zanesly už po několikáté. Ulice je prázdná, nikde nikdo, všechno je nehybné, jen mokré dlažební kostky lesknoucí se po odpoledním dešti mihotavě tříští sluneční paprsky. Je ticho. Žádná auta, dokonce ani hluk z veřejné dopravy, přestože o ulici dál jezdí tramvaje a vrcholí dopravní špička.

Má pocit, jako by měla zalehlé v uších. Několikrát polkla, aby ten zvláštní pocit zahnala. Marně. Jako by byla v bublině a svět mimo tuhle ulici byl na míle vzdálen. 

Znovu se rozhlédla. 

K uším jí konečně začaly pronikat nějaké zvuky, ale nedokázala je zařadit. 

Před očima se jí začaly míhat nějaké mžitky a začala ztrácet půdu pod nohama. 

Podívala se dolů na své nohy v bílých podkolenkách a letních střevíčcích, které si ráno obula do školy. Byly v pořádku. Ale dlažební kostky, po kterých před chvílí vešla do ulice, už tam nebyly. Bílé střevíčky se propadaly do bahna. Zvedla překvapeně hlavu a očima nevěřícně koukala kolem.

Stará žena se s nůší na zádech ploužila těsně kolem řady domů, muž s vozíkem jel středem ulice a nedíval se nalevo ani napravo. Lidé přecházeli tam a zpět, ale byli nějací divní. Slyšela šum a lomoz, hukot i mluvu, ale nerozuměla. Všichni byli zvláštně oblečení, šátky na hlavách žen, kabátce mužů, rohaté klobouky, muži v krátkých kalhotách a s bílými podkolenkami...

Změnily se i domy kolem, vypadaly ošuntělejší, zmizely lampy a z jednoho okna lila žena vodu přímo na ulici.

Nikdo ji ale neviděl. Všichni se jí sice vyhýbali, ale dívali se skrze ni.

Otočila se a chtěla se nadechnout. Sevřelo se jí hrdlo. Přímo proti ní kráčel muž v dlouhém černém plášti s bílou krajkou pod bradou, na hlavě černou, snad kněžskou, čapku. Celým svým vzezřením působil jako velmi rozhodný muž. Díval se přímo na ni a ona cítila, jak se jeho vodově modré oči vpíjí do jejích...

sen

Koupu se v nějaké vodní nádrži. Neumím plavat, ale miluju ten pocit, kdy je kolem voda, zvuky jsou tlumené a jiné skrz vodní masu. Pokud jsem v bazénu nebo ve vaně, kde nehrozí, že bych se mohla utopit, voda kolem mě ve mě vyvolává pocit bezpečí. Ovšem ve chvíli, kdy zjistím, že nedostanu nohama na zem, totálně panikařím.
Každopádně ve snu se koupu, ani ve snu neumím plavat, ale z nějakého důvodu se jsem asi opustila jistý prostor, protože se topím. Celkem nepochopitelně nemám ten pocit úzkosti a paniky, jen si užívám pocit vody kolem sebe a nevyvolává ve mě strach, ale klid, vyrovnání, smíření...
Otvírám oči. Nade mnou se sklání několik dospělých, jsou mi povědomí, ale nemůžu je přesně zařadit. Rozhlížím se kolem sebe, v nose cítím vodu a zrak mi mlží kapky na řasách. Někdo mi pomáhá si sednout. Když si sednu, tak si všimnu, že moje tělo je jiné. Že jsem někdo jiný, že je všechno nějak jinak. Dívám se na své tělo v mokrých plavkách, ale není to tělo padesátileté ženy, která se topila, ale desetileté holky. V hlavě mám prázdno, nějak nejsem schopná uchopit žádnou myšlenku, srovnat to, logicky zatřídit... Někdo mě balí do osušky a odnáší. Prostředí se mi zdá povědomé a pak mi to cvakne. Je mi deset a půl, jsou prázdniny a já jsem na táboře. Už si nepamatuju přesně lidi ani některé zážitky, ale tohle poznávám. Chatky, táborníci, pionýrské šátky, ranní nástupy a rozcvičky... Ale co tu dělá moje dnešní já v těle mého tehdejšího já? Mlčím a snažím se nepoutat pozornost, hlavou mi letí všechny události, které mě teprve čekají.. výběr střední školy, první lásky a pubertální revolty, sametová revoluce...svatba, děti....
Zavřu oči a vnímám tu neuvěřitelnou možnost změnit svůj osud, zkusit studovat a cestovat a něco zažít.... mám pocit neomezených možností.
Dnes bych možná věděla, kterým směrem bych vybírala střední a možná i vysokou školu, rozhodně bych se nevdávala v devatenácti, chtěla bych vidět svět, učit se jazyky, potkávat lidi.... Víc si povídala s prarodiči, pokládala jim otázky, které mi už dnes nikdo nezodpoví.....
Jenže.... najednou mě paralyzovalo vědomí, že když se nevdám v devatenácti, nenarodí se mi moje děti...jsem schopná smířit se s jejich "neexistencí"?
A probudila jsem se....
A přemýšlela...……….
Jsem schopná dělat stejné chyby, když nemusím? Nebo je nedělat a minout se s něčím, co chci i v tom "novém" životě? Je zvláštní si uvědomit, že špatné rozhodnutí nemusí nutně znamenat životní chybu´.
Vlastně jsem si uvědomila, že "druhá šance" nemusí být nezbytně výhra.

sen

Honí nás dva medvědi (nevím koho, ale je nás víc). Vbíhám do domu a vybíhám do schodů v představě, že to medvědi neumí. Jeden z nich je mi v patách a jak se dotkne prackou schodu, mění se v nějakou zrůdu. Vypadá jako nějaký neandrtálec s dlouhýma rukama. Šílenou rychlostí, stále po čtyřech vybíhá schody nahoru. Blížím se ke dveřím na půdu, honem jimi proběhnu a zavírám je. Nemají klíč, tak se snažím je aspoň držet. Z pravé strany přibíhá syn (už je dospělý) a pomáhá mi. Dveře se nedají ničím zapřít, půda je prázdná, jeh holé krovy a krytina. Nemáme šanci dveře udržet. Zrůda je rozrazí, já letím přímo proti dveřím někam do prostoru a dveře padají na mě, syna to odhodí doprava. Ten tvor si mě vůbec nevšímá, obíhá půdu a vrhá se na syna. Já se zvedám, obcházím je zezadu, trochu obloukem, mimo zorné pole zrůdy. Ta drží mého chlapečka levou rukou pod krkem a drží ho ve vzduchu a ten začíná rudnout a fialovět. Protože má ten tvor dlouhé ruce, visí daleko od zranitelných míst toho tvora a nemůže se vůbec bránit.
Najednou stojím po pravé straně té zrůdy, v levé ruce držím dřevěný hranol, v pravé nůžky. Hranolem ho praštím po hlavě a jak se otočí, vrazím mu nůžky do levého oka. Pouští mého syna a já si uvědomuji, že nůžky v oku nemusí být nezbytně smrtelné......
....probuzení s šíleným strachem a sevřeným krkem.... na mobilu 2:32 (což je reálně 2:27, protože je nastavený o pět minut dopředu.....)

sen

Vcházím do kavárny širokými dvoukřídlými dveřmi ve stylu francouzských okenic. První místnost je malá, jsou v ní jen tři stolky, u každého dvě stoličky,. Dva stolky po pravé straně, vpravo servírovací stolek a v protějším levém roku třetí stolek. Nalevo jsou také dveře do dalších prostor, následuje malá chodbička rovně a vpravo je malé úzké schodiště. Před ním je ještě v malém výklenku pár polic, snad na odkládání nádobí. Chodba rovně je má po pravé straně dvoje dveře (asi WC) a na konci je malá místnost s pultem na zákusky a zázemím na přípravu kávy. Také tady jsou dva malé stolečky.
Procházím až k pultu a vybírám si zákusek. Servírka mi nabídne, ať si zatím někam sednu, že mi přinese kávu, která je k zákusku zdarma. Sedám si do první místnosti k třetímu stolku, který je trochu schován za dveřmi do chodbičky. A ještě si vybírám místo v koutě.
Sedím a čekám. Pozoruji příchozí, slunce snažící se proniknout až do hlubin místnosti a čas ani nevnímám. Najednou se přede mnou zastaví servírka vracející se od některého ze stolků v přední části místnosti a pro sebe si řekne - já na Vás úplně zapomněla. Obratem se vrací a přináší mi bílý velký šálek kávy. Nezlobím se, nějak jsem si vůbec neuvědomila, že už tam sedím dvacet minut. Přisedá ke mně muž a vypadá to, že mě balí. Připadá mi to tak nemožné, že každou jeho snahu zpochybňuji a zlehčuji. Káva je výborná a já si uvědomím, že už tam sedím hodinu a zákusek nikde. Rozhodnu se, že si zajdu přidat kávu (drobná snaha o únik) a procházím chodbičkou. Někdo říká, že je tam šrumec, že servírky nestíhají a že se čeká na další várku kávy. Vracím se na své místo a všímám si, že v polici před schody jsou odložené dva šálky horké kávy. Vypadají opuštěně a mě napadá, že si trochu odleju. Pravou rukou vezmu velký tmavě modrý šálek a nakláním ho k přelití. Pak mě ale napadne, že to není hezké a že se to nedělá. Opatrně pokládám šálek zpět, když za sebou slyším nějakou ženu, která moje chování komentuje, že je to pěkná prasárna. Mám špatný pocit....
Sedám si zpět na své místo, kde stále sedí ten muž. Ale sotva se usadím do svého rožku za dveřmi, přichází svědkyně mého činu s jednou ze servírek a řádně to celé rozmázne. Nahlas a přede všemi. Snažím se to vysvětlit, ale najednou si uvědomuji, že jsem v cizí zemi  a že mi nestačí slovní zásoba. S knedlíkem v krku a slzami na krajíčku se tedy ptám servírky, co jsem dlužna za šálek kávy, když zákusek jsem nedostala a káva samotná v nabídce není. V jejích očích vidím, že si najednou uvědomila, že na mě znovu zapomněla......

sen...dva

Jsem muž a jedu autem. Sedíme tam čtyři a jeden je malé dítě. Jsme členy jedné rodiny a já se odněkud vracím jako černá ovce rodiny. Jedeme podzimním lesem po barevných spadaných listech. Sjedeme z prudkého kopce a vyjíždíme do dalšího. Zastavujeme před bránou. Musí být odemčena několika klíči a tak přistupujeme k bráně a jeden po druhém odemykáme klíčem, který máme. Pak projedeme a předjíždíme před dům, který se úplně ztrácí v podzimních barvách. Pak jdeme několika klíči bránu zamknout. Jeden ale chybí. Zdá se to být hrozný problém a mezi dospělé se vkrádá úzkost a strach. Dítě je chlapeček, tak dvouletý, možná tříletý. Má krásné, světlé vlásky, lemující bledý obličej s modrýma očkama. Na sobě má  modrý froté overal s ťapkama a prstík v ústech. Když se vracíme k domu, přiřítí se dva muži na koních, popadnou dítě a mizí. Běžím za nimi a snažím se dítě zachránit. Hlavou mi bleskne, že to dítě vypadá nějak staticky a plošně, jako by to byl jen placatý obrázek v životní velikosti. Přesto se hrnu dítě zachránit, dostihnu oba muže a jednoho zneškodním jedním úderem. Popadnu dítě a chci s ním pryč. Druhý muž drží v ruce zlaté duté srdce velikosti dlaně. Dítě drží v ruce stejné. Muž ho po dítěti hodí, ale já s ním škubnu a on míjí. Honem ho seberu a i s dítětem prchám do bezpečí. Muž se ale nevzdává a vystřelí po mě šípem. Zasáhne mě do pravého spánku a já cítím jak praskne kůže a křupne kost. Šíp zůstává zabodnutý ve spánku, ale nezabije mě. Ještě je mi dovoleno donést dítě do bezpečí a tam umírám. Světlovlasá žena popadne dítě a žádá moji záchranu. Přichází mág nebo čaroděj jako vystřižený z pohádky. Kuželovitý klobouk, brýle, dlouhé vousy a plášť až na zem. Vytáhne šíp, podívá se na něj a řekne - nelze zachránit nikoho, kdo byl zabit šípem se zlatým hrotem....

.... a druhý sen jsem zapomněla.....

sen

Stojím na mokré vyšlapané cestě na louce. Je pod mrakem a snad i po dešti.  Cesta vede podél železniční trati na vyvýšeném náspu, který je zarostlý hustým křovím. Vysoké podpatky se mi boří do bláta. V kostýmku a v v botách na vysokém podpatku tam působím nepatřičně.
Po pravé straně vidím cestu vedoucí přes koleje, odkud schází skupina lidí. Snad přijeli vlakem. Mají kytary, krosny, možná trampové alá květinové děti. Scházejí z cesty a prochází kolem mě. Teprve teď si všimnu, že vlevo stojí velký dům. Má vytlučená okna, oprýskanou omítku a působí dojmem, že je připraven k demolici.
Nikdo si mě nevšímá. Maximálně po mě sjede nějaký pohrdlivý pohled. Až u konce skupiny se zpomaluje nějaký kluk. Má dlouhé tmavé vlasy stažené čelenkou ze srolovaného šátku, v ruce kytaru a nemá tričko. Nějaké holce říká, že mě tam nemůžou nechat. Ona ale tvrdí, že mě nemůžou vzít s sebou, protože mě nikdo nezná a nikdo se za mě nezaručí. On se mě zastane, řekne, že se zaručí a skutečně, konečně se můžu pohnout a kráčím s nimi k domu.
Vcházím do velké haly, proti mě stoupá do patra velké schodiště a vpravo i vlevo jsou velké prostory. Pak si všímám toho, že jsem v celém domě sama. Všichni zmizeli.
Mám zvláštní pocit úzkosti, ale jsem zvědavá a vystupuji do patra. Vcházím do úzké chodby, kde je část stropu na zemi a chodby lemují po obou stranách spousty dveří. Jedny zkouším a otvírám je. Podle chodby by tam měl být malý úzký a ošuntělý pokoj. Ale není. Za dveřmi se přede mnou otevírá nádherný obrovský pokoj, jaký jsem viděla zatím je ve filmu. Užaslá se otáčím zpět do chodby a otvírám protější dveře. Tam je velká kuchyň s plnou ledničkou a spíží. Za dalšímu dveřmi je velký bazén s prosklenou stěnou do zahrady.
Dny a týdny procházím domem. Za každými otevřenými dveřmi nacházím vše, nač jen dokážu pomyslet. Kromě lidí.....
Občas jsem ráda sama. Užívám si, hýčkám se a stále nevycházím z údivu, co se za dveřmi objevuje.
Do vědomí mi pronikají pravidla tohoto domu a já začínám chápat. Nemůžeš ho opustit, ale splní ti každé přání, stačí jen pomyslet. Netýká se to jen věcí, může ti nabídnout i lidi. Má to však zádrhel. Žádaná osoba musí být v domě a ty ji musíš znát jménem. A já neznala jménem ani jednoho......

sen

Odcházím z práce. Kolegyně mi nabízí, že mě sveze. Nechci, má mě vyzvednout manžel. Ona ale trvá na tom, že mě zaveze na místo setkání. Nechám se přesvědčit a sedám si k ní do auta. Veze mě jen na vyvýšené parkoviště vedle budovy. Vidím naši škodověnku, manžel sedí vzadu, na místě spolujezdce syn, za volantem nějaká slečna s vlnitým mikádem. Nevidím jí do obličeje, ale podvědomě vím, že je to synečkova přítelkyně. Kolegyně zastavuje kolmo k našemu autu ze strany spolujezdce. Otvírám dveře, že vystoupím, ale než se vůbec nadechnu, že poděkuju, kolegyně se potutelně usměje, zařadí zpátečku a rozjíždí se. Vycouvá, objede naše auto a sjíždí z parkoviště směrem k budově, kde je tak dvoumetrová zeď. Zřítíme se dolů, auto chvíli stojí na čumáku, pak se sveze na kola a ona v klidu odjíždí. Uklidňuje mě, že mě zaveze až domů. Nedokážu se vzpamatovat. Jedeme do kopce, ulice jsou lemované typickou zástavbou pro naše krajské město. Najednou ke mě pronikne myšlenka, že je něco špatně. říkám kolegyni, že tudy se k nám nejede. A ona, naprosto klidná, s nečitelným úsměvem ve tváři, říká, že hned jak to půjde, tak se otočí.Ještě chvíli jedeme do kopce, domy se mění, střídají je kostky se stanovou střechou a pak menší domky. Po pravé straně domky končí, po pravé ještě asi tři a je konec. Silnice končí na velké louce svažující se doleva dolů. Tady se prý kolegyně otočit nemůže a sjíždí kousek dolů, do nějaké úzké boční uličky. Najednou je auto otočené, ale ona mi tvrdí, že nemůže vyjet. Ulička totiž končí, asfaltová silnice se ztrácí v trávě u nějaké brány. Vystupuju a rozhlížím se. Přejdu na druhou stranu cesty, kde je chodník a kde stojí dva výrostci. Jsme na kopci a já shlížím dolů na město. Je úžasné vidět všechno pohromadě. Kolem mě jsou domky a chaloupky, drůbež, zahrádky. Níž jsou domky výstavnější a bytovky. Ještě níž něco jako paláce a snad i věž kostela a až úplně dolů kolem řeky samotné centrum města. Ten pohled je mi povědomý z jiného snu, ale tenkrát jsem byla mnohem níž. Ptám se kluků, kde to vlastně jsme. Jeden mi říká, že ulice se jmenuje Ledová. Nic mi to neříká. Stojím na okraji chodníku a otáčím se směrem ke kolegyni, k cestě. Najednou z pravé strany přijíždí trolejbus. Je veliký a tak blízko přede mnou, že ani nevidím, jestli má šráky. Naprosto nechápu, odkud se vzal a jako projel kolem auta mé kolegyně, jen stojím a s otevřenou pusou sleduji, jak projíždí a ..... budík

Poznámky: opravdu reální jsou lidé, kromě slečny a dvou výrostků, obě auta a typická zástavba krajského města.

Druhá poznámka: nechávám se uvrtat do věcí a akcí, do kterých nechci. nechám se vláčet rozhodnutími někoho jiného. trochu alibisticky, že jsem se nemusela rozhodovat já, ale pak, když to neklapne...tak já nic, já muzikant, nebo - já chudinka, můžou za to oni!

sny

čtvrtek ráno:
Krásný, slunný den. Kráčím ulicí do kopce, mám letní šaty. Míjím dva domy u kterých zvoní nějací malí kluci s nějakými papírky v ruce. První zazvoní a čeká. Druhý zazvoní a odchází. Nestihne to, dveře se otvírají. Už nevidím, kdo otevřel, vykračuji vesele dál. Taky držím v ruce nějaký papír. Je to A5 složená napůl. Vím, komu to mám dát. Mladou ženu vidím před očima, tmavé vlasy stažené do culíku, nějak mi nesedí jméno, ale asi je vdaná. Otvírám a dívám se na text. Je psaný strojem, Krátký řádek (jako oslovení), mezera, další dva řádky, mezera, krátký řádek (asi loučení nebo s pozdravem), vpravo podpis. Zvedám oči, papír překládám a pokračuji v chůzi. Zrovna stojím na levé noze, pravou za sebou. Když chci pravou nohu posunout dopředu, zjišťuji, že to nejde. Jako by mě někdo za tu nohu držel a nechtěl pustit dál. Balancuji na levé noze, snažím se naklánět dopředu a silou se pohnout. Nic. Bezradně zůstávám stát uprostřed ulice.
poznámka: Prostředí je mi důvěrně známo. Je to moje vesnice, celý můj vědomý život za svobodna. Tělo ve kterém v tom snu jsem, je mi cizí. Žena, které nesu ten papír do tohoto světa nepatří, znám ji jen pár let a jen od vidění. Text na papíře jsem nečetla.


pátek ráno:
Sedím v čekárně u doktora. Nevím jakého. Čekárna je prázdná, měla bych už brzy přijít na řadu. Tak se rozhodnu, že si ještě zajdu na WC. Zavírám dveře a zamykám takovým divným knoflíkem (něco jak malá černá hlavice na ovládání topení nebo vršek z lepidla). Ve chvíli, kdy s ním otočím, začnou se ozývat divné zvuky. Syčení, bublání, foukání, vrčení. Otočím se. Místnost je ve tvaru do "L". Na jedné krátké straně jsou dveře, na druhé okno, samotná mísa ve společném koutě. Hlavou mi proběhne, že to je ten výkřik techniky, který se teď napustí vodou a vydesinfikuje se. Zachvátí mě panika. Neumím plavat! Pak zklidnění - to by bylo stejně zbytečné. Bouchám do dveří a křičím. Nikdo se neozývá, nikdo nereaguje. Jaké to je, umřít utopením? Zkouším, jestli umím zadržet dech. Necítím svíravou paniku ani nějaký velký strach. A pak se vidím, jak se otáčím směrem k míse s takovým poťouchlým úsměvem si říkám, nu což, tak aspoň umřu vyčuraná....
poznámka: Takové zamykátko jsem nikdy neviděla (nebo možná jo, ale v jiné funkci), Místnost byla moc velká na to, aby se celá zaplnila vodou a vyčistila se (naprosto nepraktická). A vůbec ten tvar i rozmístění.... No a za celou dobu nikde ani kapka.... A plavat fakt neumím.

doplněk: oba sny se mi zdály až ráno mezi dvěma probuzeními. a smysl mi nedává ani jeden.

sen

Mám problém.
Potřebuji se s někým poradit a proto pozvu tři své přátele, aby mi poradili.
Máme se sejít v nějaké restauraci, ale při příchodu zjišťuji, že mí přátelé si také pozvali své přátele.
Usedáme u velkého stolu v počtu cca 20 lidí.
Přichází číšník a my si objednáváme.
Začne se diskutovat a někdo určuje, že budeme mluvit postupně a začíná má sousedka po levé straně. Diskuze samozřejmě pokračuje směrem doleva, ode mě pryč.
Přichází číšník, roznáší objednané nápoje, na mě se nedostává. Připomínám mu svoji objednávku - kafe a vodu.
Zároveň při nastalém narušení koloběhu příspěvků se hlásím o slovo. Jsem přehlušena, že nejsem na řadě.
Po dvou hodinách přichází číšník a ptá se, jestli je všechno v pořádku. Není. Stále jsem nedostala svoje kafe.
Po další hodině se konečně dostávám na řadu. U stolu sedí slabá čtvrtina lidí, toho pouze jedna osoba, kterou jsem pozvala já a kafe stále nikde.
Vstanu, ujmu se slova a shrnuji situaci: po třech hodinách mnou zorganizovaného setkání jsem se nedostala ke slovu, můj problém už není s kým řešit a číšník mě ignoruje. Jsem znechucená. Situací, kdy se cítím ublížená a přitom mi nikdo neubližuje. Sama sebou, že nejsem schopná se prosadit. Loučím se a odcházím. Někdo mě upozorňuje, že mám něco vzadu ve vlasech. Jsou to plastové sichrajsky zachycené ve zbytcích vlasů. Prosvítající kůže je krásně růžová, ale zdeformovaná jakoby poštípaná od včel. Je mi do breku a prchám. Míjím pult, za kterým stojí číšník a volá na mě, jestli mám zaplaceno....

Poznámka: Nevím, jaký problém jsem chtěla řešit. Z pozvaných přátel znám jen jednoho a to jen povrchně. Prostředí mi známé je, ale nikdy jsem tam osobní problémy neřešila. Ani svoje, ani cizí...

sen

Snažím se usnout. Nejde to. Vedle mně z každé strany kňourá mimino. Vlevo holčička jen pofňukává, vpravo chlapeček urputně řve a snaží se upoutat pozornost. Jsem vyčerpaná a zoufale potřebuji spát. Beru si chlapečka, pokládám si ho na břicho a bříškem k břichu se začíná zklidňovat a s pravidelným oddechováním usíná. Zavírám oči a zvolna upadám do spánku. Procitám se zvláštním pocitem. Nevím, co se děje. Děti stále klidně oddechují, ale něco je jinak. Chlapeček na mém břichu těžkne a těžkne, zvětšuje se, až mám pocit, že mně celou zalehne. Hůř a hůř se mi pod tíhou daří zvedat hrudník a dýchat. Dusím se. Cítím palčivou bolest v levém tříslu. Hlavou mi bleskne - na které straně je slepé střevo?!?! Soustředím se na tlak na mém hrudníku a spíš jen v hlavě si říkám, Ivánku, co se to děje? V hlavě mi rezonuje odpověď: já nejsem Ivánek, jsem Ivan! Nerozumím... Než však ztratím vědomí, sykne mi ještě do ucha: nemělassss lézzzt do té vířivky!

sen

Stojím u babičky ve světnici, všechno je tak, jak si pamatuju. Právě jsme se odněkud vrátili domů (přestože jsem tam nikdy nebydlela). Venku už je tma a v kuchyni svítí měkké žluté světlo ze stropního svítidla se žlutým stínítkem. Stojím, babička proti mně, sundávám bundu a očima sjedu po svých dětech s červenými nosíky v červených zimních kombinézkách a pletených čepicích. Babička mi bere bundu, okem hodím do kuchyně, můj muž míchá v míse těsto na buchtu (?!?!) a chystám se svlékat děti. Skočí na mně kočka. Velká, zrzavá, zatíná drápky do rukávu mého svetru. Shazuju ji. Slyším ten hnusný zvuk dráp - škráb - umělina. Kočka dopadá na všechny čtyři, nepřátelsky mně pozoruje. Zkusí to ještě jednou. Opět ji shazuju a kočka to vzdává. Kolem obchází ještě jedna, ale jen z povzdálí. Můj muž stále nezúčastněně míchá něco v míse. Najednou mi na rukáv skočí kotě. Je krásné, miloučké, bíločerně flekaté. Má smůlu, chytnu ho za kůži za krkem. Kotě mně kousne do kůže mezi palcem a ukazovákem a já ho shodím na zem Kotě je ale zarputilé a zkouší znovu a znovu a znovu a znovu kouše. Při každém návratu je vzteklejší a vzteklejší. Roztomilost se mění na nepříčetný vztek. Kůže je napnutá, výraz křečovitý, chlupy kotěte trčí jako zelektrizované do všech stran. Všímám si, jak se mu nad levým ouškem napíná kůže tak, že je vidět něco jako steh po sešití kůže. Vzdávám to a podávám kotě babičce. Babička kotě chytne a to ji kousne stejně jako mně. Ale na rozdíl ode mně jí začne téct z ruky krev. Nejen téct, ale silně proudit. Začínám panikařit, svírá se mi krk a zvedá žaludek při pohledu na krev. Beru jí z ruky kotě a s vnímáním omezeným strachem o babičku podávám kotě manželovi se slovy: zakruť tomu krkem.....
Probouzím se. Ten strach, hrůzu a znechucení cítím tak intenzivně, že se chvíli nemůžu ani hnout. Pak se podívám na hodiny - 4:09.
...
...
Strach o babičku.... která ale zemřela už před sedmi lety.
Hrůzu z toho, v co se může roztomilé koťátko změnit.
Znechucení ze sebe, jak chladně jsem předala kotě k popravě, přestože v reálném životě bych to nikdy nedokázala. A můj muž také ne...
...
...
a děti ze snu vůbec neznám.....

...

Velký dům.
Asi viktoriánský styl.
Dívám se z velkého schodiště dolů na širokou chodbu. Zprava znějí vzrušené hlasy, shon, spěch a zmatek. Mám dlouhé šaty s velkým výstřihem, krátkými nabíranými rukávy a dlouhou sukni tahám za sebou po zemi. V náručí držím asi dvouleté dítě. Jakoby sem nepatřilo, vlásky má rovné, sestřiženéy na mikádo, trochu mu elektrizují a lítají kolem hlavy jako svatozář. Má nějaké tričko s dlouhým rukávem, plenkové kalhotky a ukazováček levé ruky v puse.
Zamíříme za hlukem. Ve velké místnosti je spousta lidí. Oblečení jsou jako z přelomu 19. a 20. století. Někteří rezignovaně posedávají, někteří pobíhají, žena v černém s kloboukem na hlavě se sklání nad starším párem.
Vlevo je obrovské okno přes celou zeď. Vypadá jako výloha, jen je rozděleno do menších čtverců. Za oknem je ulice a po ní pobíhají lidé. Zastavuje se před ním mladá žena. V jedné ruce drží tašku a deštník, druhou rukou v rukavičce si přidržuje klobouk. Otáčí se za sebe a její výraz se mění ze zvědavosti na zděšení. Ťuká na sklo, tluče do něj deštníkem. Najednou se přižene vlna a všechno za oknem smete s sebou. Ulice pryč, žena pryč. Voda sahá až do třetiny okna. Strnulost okamžiku je pryč a panika v místnosti nabírá na obrátkách. Všichni se snaží dostat se pryč z místnosti s oknem. Z místa té děsivé chvíle, s pocitem vlastního ohrožení utíkají všichni ke schodišti a po něm nahoru. Nechávám se zmítat davem. Nevím, co mám dělat. Dítě v náručí sleduje chaos kolem sebe. To dítě není moje, nepatří ke mně, ale mám o něj starost znásobenou pocitem, že ty děti měly být dvě…
Místnost s oknem i chodba se vyprázdnila. Slyším jen šustění látek a tlumené hlasy někde shora. Pod nohama mi čvachtá voda. Mám strach. Mám strach zůstat tam sama. Rozbíhám se po schodišti nahoru. Nikoho nevidím a ani už neslyším.
Přicházím ke dveřím. Jsou obyčejné, stlučené jen z desek a spojené zetkem. Zavírání na očko a háček. Za dveřmi je prudké a hodně stísněné schodiště. Dávám dítěti na hlavičku ruku, aby se neuhodilo. Stoupáme nahoru. Další dveře. Jsou stejné jako ty dolní. Pořád nikde nikdo, všude ticho a klid.
Přímo proti dveřím je křeslo. Dřevěné hladké ohýbané područky, vysoký, naducaný sedák. Vedle masivní skříň – 50. léta. Vlevo malé okýnko skoro u stropu a pod ním – plochá televize. Zrní. Zrní stejně jako televize z 50. let. Vpravo jsou tmavé dveře. Za nimi dva schůdky a místnost. Nalevo na zdi vedle dveří je zase plochá televize. Před ní tmavý pracovní stůl, na něm dva hrnky. Vpravo dveře a za nimi zvuky. Můj pohled se vrací k hrnkům. Z jednoho se kouří…
Opatrně a pomalu otvírám dveře. Za stolem sedí muž, nad ním se sklání druhý, v obleku a s brejličkami. Sedící muž má bílou košili a vestu, napomádované vlasy a brýle s tmavýma obroučkami. Oba zvedají hlavu a v očích mají prázdný pohled. Pohled před uchopením myšlenky....

...

Běžím lesem.
Je podzim.
Pod nohama šustí barevné listí.
Při každém kroku se kolem rozstříkne barevná šmouha.
Noha zavadí o větev schovanou v listí. Ladný pohyb běžící postavy se zasekne.
Zachvátí mě panika.
Jakoby mi otekl jazyk a strnula čelist.
Pocit úzkosti prostupuje hrdlem.
Zužuje se, svírá a nedostává se mi vzduchu.
Jakoby přímo na plíce šáhla studená ruka.
Zavírám oči a padám....
Podvědomě sebou škubnu v marné snaze vybalancovat pád.
Otvírám oči.
Všude je tma. Vedle mě pravidelně oddechuje partner a závěsem prosvítá světlo.
Sen.
Byl to jenom sen.
Jsem dokonale vzhůru.
Potřebuju projít bytem a ujistit se, že všechno je v pořádku. Zaštítím si to potřebou tekutin a jdu si napustit trochu vody.
Uléhám. Pocit úzkosti pomalu ustupuje, ale mrazivý dotek na prsou taje mnohem pomaleji.....