Koupu se v nějaké vodní nádrži. Neumím plavat, ale miluju ten pocit, kdy je kolem voda, zvuky jsou tlumené a jiné skrz vodní masu. Pokud jsem v bazénu nebo ve vaně, kde nehrozí, že bych se mohla utopit, voda kolem mě ve mě vyvolává pocit bezpečí. Ovšem ve chvíli, kdy zjistím, že nedostanu nohama na zem, totálně panikařím.
Každopádně ve snu se koupu, ani ve snu neumím plavat, ale z nějakého důvodu se jsem asi opustila jistý prostor, protože se topím. Celkem nepochopitelně nemám ten pocit úzkosti a paniky, jen si užívám pocit vody kolem sebe a nevyvolává ve mě strach, ale klid, vyrovnání, smíření...
Otvírám oči. Nade mnou se sklání několik dospělých, jsou mi povědomí, ale nemůžu je přesně zařadit. Rozhlížím se kolem sebe, v nose cítím vodu a zrak mi mlží kapky na řasách. Někdo mi pomáhá si sednout. Když si sednu, tak si všimnu, že moje tělo je jiné. Že jsem někdo jiný, že je všechno nějak jinak. Dívám se na své tělo v mokrých plavkách, ale není to tělo padesátileté ženy, která se topila, ale desetileté holky. V hlavě mám prázdno, nějak nejsem schopná uchopit žádnou myšlenku, srovnat to, logicky zatřídit... Někdo mě balí do osušky a odnáší. Prostředí se mi zdá povědomé a pak mi to cvakne. Je mi deset a půl, jsou prázdniny a já jsem na táboře. Už si nepamatuju přesně lidi ani některé zážitky, ale tohle poznávám. Chatky, táborníci, pionýrské šátky, ranní nástupy a rozcvičky... Ale co tu dělá moje dnešní já v těle mého tehdejšího já? Mlčím a snažím se nepoutat pozornost, hlavou mi letí všechny události, které mě teprve čekají.. výběr střední školy, první lásky a pubertální revolty, sametová revoluce...svatba, děti....
Zavřu oči a vnímám tu neuvěřitelnou možnost změnit svůj osud, zkusit studovat a cestovat a něco zažít.... mám pocit neomezených možností.
Dnes bych možná věděla, kterým směrem bych vybírala střední a možná i vysokou školu, rozhodně bych se nevdávala v devatenácti, chtěla bych vidět svět, učit se jazyky, potkávat lidi.... Víc si povídala s prarodiči, pokládala jim otázky, které mi už dnes nikdo nezodpoví.....
Jenže.... najednou mě paralyzovalo vědomí, že když se nevdám v devatenácti, nenarodí se mi moje děti...jsem schopná smířit se s jejich "neexistencí"?
A probudila jsem se....
A přemýšlela...……….
Jsem schopná dělat stejné chyby, když nemusím? Nebo je nedělat a minout se s něčím, co chci i v tom "novém" životě? Je zvláštní si uvědomit, že špatné rozhodnutí nemusí nutně znamenat životní chybu´.
Vlastně jsem si uvědomila, že "druhá šance" nemusí být nezbytně výhra.
Žádné komentáře:
Okomentovat