sen

Zdálo se mi o babičce. Vlastně to ani nijak nezačalo, z ničeho to nevyplývalo a nějak to ani nedávalo smysl.
Ptala jsem se babičky, jaké vůbec bylo její manželství. Podala mi velkou starou velkou knihu, byla to matrika, jejíž poslední zápis byl z roku 1941. Babička ji otevřela až úplně na konci a tam bylo vybledlým písmem napsáno všecko o jejím vztahu jí a dědy. Byly to jen dva a půl řádku. Přeletěla jsem je očima. To sdělení mě vyděsilo, pobavilo i pohoršilo. Otočila jsem se na babičku a takovým tím tázavým tónem říkám: babi?!?! A babičce vyjelo nahoru pravé obočí a v oku se jí uličnicky zajiskřilo...….
--------------------------------------------------------------------------------------------------
Nikdy bych se babičky neptala na její manželství. S dědou tvořili pár, ze kterého bylo cítit, že tvoří celistvou jednotku. Nedávali to najevo, vlastně jsem je nikdy neslyšela, že by si řekli něco o tom, že by se měli rádi nebo že by se nějak láskyplně dotkli jeden druhého. Ale přesto se o tom nedalo pochybovat. Špičkovali se, pošťuchovali, dělali si drobné úslužnosti... věděli své. Babička byla vždycky ta přísnější, vyžadovala řád a pořádek, snesla by nám modré z nebe, ale rozházené boty nelítostně házela přes plot. Vždycky si věděla se vším rady, s nemocí, s domácími pracemi, s nepodařenou buchtou....Problém řešila přímou cestou. Děda byl záludnější. Dobíral si nás, na oko se zlobil, ale v očích měl čertíky. Dělal z nás spoluspiklence, když jsme někdy přijeli domů autobusem a on jel stejným spojem z práce a pak odbočil k hospodě, kde si obyčejně dal dvě piva a šel domů. ale když se odpojoval, vždycky spiklenecky mrkl a houkl - nevidělas mě. A babička se doma ptala, jestli nejel děda a že zas určitě lumpačí a my zapírali...… Dělo se to pět krát za měsíc... a my všichni tu hru hráli až do doby, než šel děda do důchodu...… Úplně vidím to mrknutí...….
Jejich vztah byl pevný, klidný, vyrovnaný, jakoby doplul do klidných vod a jen drobná vlnka ho trochu zpestřila. Nikdy jsem neměla pochybnosti ani potřebu se vyptávat.
-------------------
Matrika z roku 1941 neznamená ve snu vůbec nic. Nebo alespoň nedává smysl. Ten rok neznamená v životě babičky vůbec nic. Nebo alespoň nic, co bych věděla nebo se dalo alespoň vytušit. V té době byla ještě dítě a setkání s dědou na ni čekalo v daleké budoucnosti. Ani nevím, jestli ta matrika byla matrika narození, oddavků nebo úmrtí....
------------------
Text napsaný v matrice si nepamatuju. Jen to, že to písmo nebylo babičky, bylo špatně čitelné, s úhledným sklonem doprava a psané tmavě modrým inkoustem. Vlastně mi připadá, že ten text ani nebyl důležitý.....
-----------------------
Tolik vysvětlivky ke snu....
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poslední dobou o babičce hodně přemýšlím. Důvodů může být několik. Jsem nemocná, marodím a mám spoustu času na přemýšlení, babiččinu fotku mám na ledničce a tento měsíc by měla narozeniny.
Byla mamkou mé mamky a bydleli jsme všichni v jednom domě. Nikdy jsem nezaregistrovala, že by to byl problém. Někdy, občas, si musely "ženské" něco vyjasnit, ale nikdy jsem to nevnímala jako zasahování do života jedné nebo druhé. Vlastně jsem byla celé dětství zvyklá, že někdo z dospělých byl doma.
S babičkou jsem neměla nijak vřelý vztah. Vlastně s nikým. Byla jsem samorost, samotář a tvrdá palice. Zatímco starší brácha a mladší sestra byli u babičky pečení vaření. Luxusně vařila, vždycky jsme byli vítaní a vždycky se s námi počítalo. Ale já si radši ukrojila suchý chleba, osolila a někam si zalezla.
Na druhou stranu - pamatuju si - jak jsem měla hnisavou angínu, mohlo mi být tak osm, a já to prostonala u babičky v posteli. Ona ke mně vstávala, nosila mě na záchod, vařila mi čaj a vyměňovala obklady.
Byla pevným bodem pro nás pro všechny, dokázala srovnat do latě, podat pomocnou ruku i poradit bez zbytečných okolků.
Když se v tom tak zpětně nimrám, problém byl vlastně ve mě. Já očekávala ocenění, uznání a lásku od rodičů, kde se mi toho nedostávalo a odstrkovala a odmítala cokoliv jiného. Sourozenci měli víc rozumu nebo instinktu a brali, co se nabízelo. Já paličatě stála na svém a nedostala jsem nic.
Občas přemýšlím, po kom mám povahu, introvert s občasným nutkáním být společenská, pesimista bez vyhlídek na lepší zítřky, nízké sebevědomí, potřeba všechno tisíckrát pitvat, události, které se staly (a nedají odestát), které se stanou (katastrofické scénáře mám v malíku, ale realita umí často překvapit), všechny možné i nemožné kontraproduktivní myšlenky, pochybnosti, omluvy a všechna možná "kdyby" a "co by".
Připadá mi směšné, že člověku je skoro padesát a furt čeká, až ho někdo pochválí....
Zpět k babi - dnes mě napadlo (a je to možná zcela zcestná myšlenka), že bych tu "filozofickou" povahu mohla mít po ní. Byla to chytrá holka, kdyby jí přály okolnosti, mohla by z ní být vzdělaná žena. Ale okolnosti nepřály. Babička se narodila ve třicátých letech jako nemanželské dítě. V té době a na malé vesnici jasný cejch už od narození. Starala se o ni její babička, matka chodila do práce. Starost spočívala v tom, že obcházely ve vesnici větší statkáře a vypomáhaly v hospodářství. Zřejmě za trochu jídla. Nevím... dětství je období, o kterém babička nikdy nemluvila. Ke konci nějakou informaci pustila, ale většinou se zatnula a řekla, že o tom se bavit nebude.
Řekla bych, že si v tom období vybudovala nějaké pilíře, cíle, oporu a vizi. A na tom vystavěla svůj život. Pro toulavé myšlenky v něm nebylo místo. Když potkala dědu a jeho rodinu, začala budovat svůj sen. Harmonická, kompletní rodina s dokonale uklizeným bytem, jídlo chutné a vždy včas, 100% fungující domácnost. Nikdy u ní neleželo nevyžehlené prádlo, vždycky v dokonalých komíncích bylo uložené na svých místech, nikdy nebylo ve dřezu nádobí, všechno mělo svůj řád a místo. A nikdy nebyla uhoněná nebo ve stresu. A to svou domácnost začala budovat od nuly v padesátých letech. První vybavení domácnosti měla půjčené... To je asi důvod, proč si vážila každého jednotlivého úspěchu. Ať už to byly právě ty dokonalé komínky prádla (protože bylo CO skládat) nebo nové hrnky do kredence. Uměla šetřit, ale bez škrťáctví, prostě jen kupovala to, co potřebovala. Nákupy plánovala a přemýšlela o nich. Kdysi mi vykládala o to, že když se s dědou vzali, sepsali si seznam, co všechno potřebují do domácnosti. Pak, když byly peníze, postupně kupovali, až měli seznam vyškrtaný.... Hodně jim asi pomohli i dědovi rodiče. Měli malé hospodářství, domácí produkty a dědova maminka byla celý život v domácnosti.
Babička mi jednou vyprávěla, že když se nastěhovali do vsi, odkud děda pocházel, nastěhovali se do prázdného bytu. Babička neměla žádné věno, jen to, co měla našetřeno z práce u Bati (pak Svit), kde od čtrnácti let pracovala. Děda vypomáhal v hospodářství a po válce šel taky k Baťovi. Když se vzali, děda šel na vojnu, Babička, těhotná s mou matkou, bydlela v jednom pokoji se svou matkou a babičkou. Po návratu z vojny tam chvíli bydlel i děda (vůbec si to nedokážu představit). Do nového šla mladá rodina s jedním dítětem v náručí a jedním na cestě. Jediné, co si pořídili, byla ložnice. Na víc nebyly peníze. Děda prý chtěl, aby babička zůstala s dětmi doma, tak zůstala. Do práce šla až v době, kdy šla mamka do školy. A aby to fungovalo, babiččina tchyně chodila každé ráno přes celou vesnici k nim, aby babička mohla do práce, a ona zase mohla vypravit jedno dítě do školy a druhé, až se vyspinkalo, vzít k sobě. Taky jim z počátku, když neměli nádobí, nosila obědy, které navařila, v kastrůlcích přinesla a po jídle si kastrůlky odnesla.... Měla jsem z toho pocit, jakoby dědova rodina babičku se vším všudy adoptovala.
------------------------------------
S čím mohla vstupovat do života holka, která neměla láskyplnou péči, základní životní potřeby, kde život tvořili ústrky a každodenní plahočení za kouskem žvance? Jak se z ní stala pevná, sebejistá žena, která neměla potřebu pitvat se ve věcech, která si o to vysloveně říkaly?!?!
-----------------------------
Nejspíš jsou všechna písmenka jen plané úvahy, ale všechno by mě moc zajímalo..... ale babičky bych se nezeptala, přišlo by mi to jako citlivé téma......