sen

Vcházím do kavárny širokými dvoukřídlými dveřmi ve stylu francouzských okenic. První místnost je malá, jsou v ní jen tři stolky, u každého dvě stoličky,. Dva stolky po pravé straně, vpravo servírovací stolek a v protějším levém roku třetí stolek. Nalevo jsou také dveře do dalších prostor, následuje malá chodbička rovně a vpravo je malé úzké schodiště. Před ním je ještě v malém výklenku pár polic, snad na odkládání nádobí. Chodba rovně je má po pravé straně dvoje dveře (asi WC) a na konci je malá místnost s pultem na zákusky a zázemím na přípravu kávy. Také tady jsou dva malé stolečky.
Procházím až k pultu a vybírám si zákusek. Servírka mi nabídne, ať si zatím někam sednu, že mi přinese kávu, která je k zákusku zdarma. Sedám si do první místnosti k třetímu stolku, který je trochu schován za dveřmi do chodbičky. A ještě si vybírám místo v koutě.
Sedím a čekám. Pozoruji příchozí, slunce snažící se proniknout až do hlubin místnosti a čas ani nevnímám. Najednou se přede mnou zastaví servírka vracející se od některého ze stolků v přední části místnosti a pro sebe si řekne - já na Vás úplně zapomněla. Obratem se vrací a přináší mi bílý velký šálek kávy. Nezlobím se, nějak jsem si vůbec neuvědomila, že už tam sedím dvacet minut. Přisedá ke mně muž a vypadá to, že mě balí. Připadá mi to tak nemožné, že každou jeho snahu zpochybňuji a zlehčuji. Káva je výborná a já si uvědomím, že už tam sedím hodinu a zákusek nikde. Rozhodnu se, že si zajdu přidat kávu (drobná snaha o únik) a procházím chodbičkou. Někdo říká, že je tam šrumec, že servírky nestíhají a že se čeká na další várku kávy. Vracím se na své místo a všímám si, že v polici před schody jsou odložené dva šálky horké kávy. Vypadají opuštěně a mě napadá, že si trochu odleju. Pravou rukou vezmu velký tmavě modrý šálek a nakláním ho k přelití. Pak mě ale napadne, že to není hezké a že se to nedělá. Opatrně pokládám šálek zpět, když za sebou slyším nějakou ženu, která moje chování komentuje, že je to pěkná prasárna. Mám špatný pocit....
Sedám si zpět na své místo, kde stále sedí ten muž. Ale sotva se usadím do svého rožku za dveřmi, přichází svědkyně mého činu s jednou ze servírek a řádně to celé rozmázne. Nahlas a přede všemi. Snažím se to vysvětlit, ale najednou si uvědomuji, že jsem v cizí zemi  a že mi nestačí slovní zásoba. S knedlíkem v krku a slzami na krajíčku se tedy ptám servírky, co jsem dlužna za šálek kávy, když zákusek jsem nedostala a káva samotná v nabídce není. V jejích očích vidím, že si najednou uvědomila, že na mě znovu zapomněla......