asi tak (sci-fi!?)

Občas mívám pocity viny, že se má někdo hůř než já. Ať už z ekonomického, zdravotního nebo citového hlediska. Nejsem echt samaritán, ale když můžu (a je to dovoleno), pomůžu. Podpořím, přispěju, povzbudím...
Ale přece jen, formu pomoci volím podle svých možností a schopností. Možnosti jsou průměrné, schopnosti spíš pod... Mám prostě své bloky. Nemusím davy lidí. Cizí lidi. Zásahy do soukromí. Dokonce i na návštěvy ve svém teritoriu se musím dlouze připravovat. Prostě jsem vůči cizím lidem opatrná. Ale přesto jsem ochotná pomoci. Jen si pravidla chci urči sama.

A bylo, nebylo... stalo se....přihodilo.
Spousty lidí potřebující pomoc. Drnk, drnk na citlivou strunu. Ano, jistě, přispěju, pošlu - i proti své nedůvěře vůči velké většině výběrčích darů a příspěvků (a možná si koupím odpustek za to, že se mám dobře). Je to pro lidi, nešťastné a trpící. Zaslouží si pomoc a soucit.



Ale je to jinak. O mou, byť drobnou pomoc nikdo nestojí. Pravidla pomoci jsou přesně stanovena a tvrdě vnucována a vynucována. Místo mé ochotné pomoci přispět přijímáme do své domácnosti čtyři dospělé muže s jinými zvyky a pohledem na život i na svět.
Jsem zaskočena, Nemám ten dobrý pocit, který jsem za svou snahu očekávala. Nejsem psychicky připravena na návštěvu cizích lidí natož na návštěvu na dobu neurčitou. Moje připravenost ani názor ovšem nikoho nezajímají a naše domácnost se rozroste o nové členy. Při příchodu nás přejedou trochu pohrdlivým pohledem a rozhlédnou se po bytě. Není to nic moc, do luxusu má daleko, ale přece jen (možná taky neměli možnost volby), vyberou si místo a bez ohledu na nás si ho zaberou. Zůstal nám jeden pokoj a kuchyně.
Komunikace je na nule, nerozumíme jejich jazyku, oni našemu. Nedůvěra je naopak na maximu. Sem tam projdou bytem a vezmou si, co se jim zrovna hodí. Necítím se bezpečně, vstupují do mé privátní zóny.
Život jde ale dál a my musíme žít a chodit do práce. Ráno vstáváme o půl páté a odcházíme z domova. Po celodenní dřině se s nákupem vracíme do "našeho" domova. Je jiný. Ve všech koutech je vidět zásah nových členů. Z mrazáku zmizelo *** maso, z mé skříně krátké sukně a trika bez rukávů. Otvírám ledničku - je prázdná, že uklidím nákup. Převléknu se a jdu připravovat jídlo. Vařím, uklízím... Pomoc není nabídnuta, požádat se neodvažuji. Unavená jdu spát, Do koupelny se bojím...
Další den je stejný. A další také. O víkendu se snažíme vypadnout, ale práce doma je nad hlavu.
Uběhne měsíc, druhý, třetí. Vyčerpali jsem všechny rezervy a už nejsme schopni přispívat dětem na školu. S penězi, které vyděláváme, jsme dokázali uživit sebe, děti a vytvořit drobnou rezervu. Tak drobnou, že na dovolené jsme byli jednou za dvacet let. Rozhodně se nám do našeho napnutého rozpočtu nevejdou další čtyři dospělí.
Jsem víc a víc unavená. Nemám čas ani energii navštívit své rodiče ani se potkávat s přáteli.
Mám pocit, že funguju už jen ze setrvačnosti. Už nevnímám změny ve své domácnosti, je mi to jedno. Myslím jen na to, kdy to skončí. Noví členové rodiny, kteří už nejsou zas tak noví, se nesnaží pomoci nebo si najít práci a osamostatnit se. Vlastně vypadají, že jim ten stav maximálně vyhovuje. Žijí v prostředí, které si v rámci možností přizpůsobili a mají veškerý servis včetně jídla, tepla a jakéhosi komfortu. Vlastně ani nevím, zda vůbec vycházejí z domu.
Situace se pro nás stává zoufalou. Poslední dobou jsem schopna jen omezené škály pocitů, Únava, vyčerpání, frustrace, rezignace, pocit zrady a uvíznutí v pasti. Nenávist. Opravdu, nepokrytá, krutá a bezbřehá nenávist.
A TI, kteří nám tento způsob "dobrovolné" pomoci vnutili, nám nepřispívají, nepodporují a vlastně už ani neexistují. Zmizeli stejně jako centrála podomních prodejců. Není kam se obrátit o radu nebo o pomoc. Jediný způsob, jak to ve zdraví přežít, je opustit svůj domov a stát se bezdomovcem. A spoléhat na to, že se alespoň někdo o nás postará tak, jako my o své nové spolubydlící.