ztráta....

Opustil mně.
Po víc jak třiceti letech. Možná i po pětatřiceti... nevím... vlastně jsem si ani nevšimla, kdy přesně vstoupil do mého života....
Spoustu jsme toho společně prožili...mé dětství, pubertu, dospělost.... On mně podporoval svou přítomností, já o něj pečovala (ano, mohlo to být i lepší). Spolu jsme rozlouskli spoustu problémů a já si nevážila toho, že ho mám. Náš vztah byl pevný, byli jsme spojeni v dobrém i zlém. Trávili jsme spolu veškerý čas. Vlastně mně nikdy nenapadlo, že by mně mohl opustit.. byla jsem naivní, dalo se to čekat...
Jeho odchod byl náhlý a překvapivý. Ničeho mně neušetřil. Dobrá, muselo to být, možná to i chápu, ale ten humbuk kolem si mohl odpustit. Když chtěl jít, měl prásknout dveřma a jedním ostrým krátkým řezem to ukončit. Ale on ne, potřeboval to protahovat, potřeboval publikum, potřeboval, abych si svou ztrátu uvědomila plně a bolestivě se vším všudy. Nešetřil mně.
Zůstal po něm pocit ztráty a prázdnoty, velká a hluboká díra v mém životě...bude mi chybět.
Jediné, co mně trochu zlomyslně a sobecky těší je, že já se přece jen dám dohromady. Časem... ale jeho náš rozchod rozsekal na kusy a už nikdy se nedá dohromady. Nikdy....
Díky, přes to všechno jsem ráda, že jsi se mnou strávil kus mého života. Nezapomenu. Budu vzpomínat, teď častěji, časem možná méně často, ale vzpomenu si na tebe při každé snídani, obědě, večeři... tam bude tvá ztráta ještě dlouho citelná....byl jsi jedním z mých (kolika vlastně?) pomocníků... byl jsi můj zub - sedmička vpravo dole....
(19.03.2015)