ráno

Přicházím k přechodu pro chodce. Je 5:34, provoz vcelku slabý, nikde nikdo, občas projede auto. Zmáčknu si tlačítko. Mrkne na mě: "Čekejte". Jo, jo, já počkám. Stojím připravená na krají chodníku a upřeně sleduji červeného panáčka naproti. Svítí dlouho, spěchám. Ale na toho zeleného čekám trpělivě.
K protější straně přechodu přijíždí cyklista. Přibrzdí, rozhlédne se a jede. No jo, pro něj stojící červený panáček neplatí. Není přece chodec!
Před mým vnitřním zrakem se objeví scénka - jedu autem, řídím, blížím se k přechodu, nikde nikdo, jedu pomalu a hup! Cyklista. Hup, šup a už ho mám na kapotě. Se zlomyslným úsměvem sledují přes čelní sklo jeho překvapený výraz, výraz překvapení a zrady. Vybavím si jeden starý klip Pink a pustím stěrače. Nebyl to CHODEC.
Přichází chodec, kousek za cyklistou. I on se letmo rozhlédne a přejde. On JE chodec! Něco je špatně. Že by se od včera změnila pravidla? Nebo na zeleného panáčka není nikdo normální zvědavý? Jsem špatně já?
Než se doberu výsledku, blikne zelený. Má hezky našlápnuto - následuji ho.
Pokud někdo nestihl předehru - dement stojící u přechodu u prázdné silnice, čekající..., pak má šanci na dementa poskakujícího přes přechod. Tento týden už několikátá repríza, ale stále stejně zábavná, víme-li, že diváci se mohou ve vteřině vyměnit a závěr je nepředvídatelný.
A tak pro nové i stávající diváky, jako třeba sloup pouliční lampy, elektrické dráty, trnka ve dvoře....
Hra má ještě svoje "aneb" - dement poskakující přes přechod aneb nesmíš šlápnout na bílý pruh! Nejsem fobik, co se týče barvy, čar nebo pruhů. Pouze fobik z lesklých, mrazíkem projiskřených povrchů pod nohama. Páč pak bychom operativně mohli střihnout něco jako "sice na zelenou, ale rychle letící" nebo taky drobnou parodii na "válející se kameny" bez hudby, pouze v tichu zimního rána....