...

Velký dům.
Asi viktoriánský styl.
Dívám se z velkého schodiště dolů na širokou chodbu. Zprava znějí vzrušené hlasy, shon, spěch a zmatek. Mám dlouhé šaty s velkým výstřihem, krátkými nabíranými rukávy a dlouhou sukni tahám za sebou po zemi. V náručí držím asi dvouleté dítě. Jakoby sem nepatřilo, vlásky má rovné, sestřiženéy na mikádo, trochu mu elektrizují a lítají kolem hlavy jako svatozář. Má nějaké tričko s dlouhým rukávem, plenkové kalhotky a ukazováček levé ruky v puse.
Zamíříme za hlukem. Ve velké místnosti je spousta lidí. Oblečení jsou jako z přelomu 19. a 20. století. Někteří rezignovaně posedávají, někteří pobíhají, žena v černém s kloboukem na hlavě se sklání nad starším párem.
Vlevo je obrovské okno přes celou zeď. Vypadá jako výloha, jen je rozděleno do menších čtverců. Za oknem je ulice a po ní pobíhají lidé. Zastavuje se před ním mladá žena. V jedné ruce drží tašku a deštník, druhou rukou v rukavičce si přidržuje klobouk. Otáčí se za sebe a její výraz se mění ze zvědavosti na zděšení. Ťuká na sklo, tluče do něj deštníkem. Najednou se přižene vlna a všechno za oknem smete s sebou. Ulice pryč, žena pryč. Voda sahá až do třetiny okna. Strnulost okamžiku je pryč a panika v místnosti nabírá na obrátkách. Všichni se snaží dostat se pryč z místnosti s oknem. Z místa té děsivé chvíle, s pocitem vlastního ohrožení utíkají všichni ke schodišti a po něm nahoru. Nechávám se zmítat davem. Nevím, co mám dělat. Dítě v náručí sleduje chaos kolem sebe. To dítě není moje, nepatří ke mně, ale mám o něj starost znásobenou pocitem, že ty děti měly být dvě…
Místnost s oknem i chodba se vyprázdnila. Slyším jen šustění látek a tlumené hlasy někde shora. Pod nohama mi čvachtá voda. Mám strach. Mám strach zůstat tam sama. Rozbíhám se po schodišti nahoru. Nikoho nevidím a ani už neslyším.
Přicházím ke dveřím. Jsou obyčejné, stlučené jen z desek a spojené zetkem. Zavírání na očko a háček. Za dveřmi je prudké a hodně stísněné schodiště. Dávám dítěti na hlavičku ruku, aby se neuhodilo. Stoupáme nahoru. Další dveře. Jsou stejné jako ty dolní. Pořád nikde nikdo, všude ticho a klid.
Přímo proti dveřím je křeslo. Dřevěné hladké ohýbané područky, vysoký, naducaný sedák. Vedle masivní skříň – 50. léta. Vlevo malé okýnko skoro u stropu a pod ním – plochá televize. Zrní. Zrní stejně jako televize z 50. let. Vpravo jsou tmavé dveře. Za nimi dva schůdky a místnost. Nalevo na zdi vedle dveří je zase plochá televize. Před ní tmavý pracovní stůl, na něm dva hrnky. Vpravo dveře a za nimi zvuky. Můj pohled se vrací k hrnkům. Z jednoho se kouří…
Opatrně a pomalu otvírám dveře. Za stolem sedí muž, nad ním se sklání druhý, v obleku a s brejličkami. Sedící muž má bílou košili a vestu, napomádované vlasy a brýle s tmavýma obroučkami. Oba zvedají hlavu a v očích mají prázdný pohled. Pohled před uchopením myšlenky....