výkřiky ze tmy.... páté i deváté

Hlavním důvodem, proč jsem si začala psát blog, bylo zmapování a inventarizace věcí, které dělám.
Občas mě pozitivně překvapí, když se zpětně mrknu na nějaký příspěvek (i nezveřejněný), že na to, že nic nedělám, toho produkuju celkem dost. Než jsem to začala mapovat, ani to nebylo vidět....
Poněkud - no, spíš hodně, jsem podcenila svoji disciplinovanost ohledně vkládání (a přitom to dělám pro sebe!).
Jsem schopná hodiny štrykovat, háčkovat, brouzdat po netu.... dokonce i spoušť na foťáku zmáčknu. Ale tahat fotky do PC, přebírat, popisovat a třídit, to je nad mé síly. Mám přes dvacet nezveřejněných příspěvků čekajících na fotky. Některé už hrubě neaktuální....
Maminka mi vždycky říkala, že nemám hudební sluch. Proto je jasné, že ladění není má parketa a sladit podněty, které bych chtěla sdílet, psavec ve mě a alespoň průměrná dokumentarizace je skutečně náročné. Ale pracuju na sobě, občas něco sladím (kafe a čaj nee) a i zveřejním a s absencí toho sluchu mě to vrzání nepoloží.



A zrovinka sem vsunu nějaký starší průvan v hlavě, a že to tam fouká.... :)
Nedávno jsem díky FíBí našla úžasný blog. Úžasný není přesně to slovo, nejsem z něho u vytržení, ale ani k odtržení....
Jsem hltač psaného slova. Vždycky jsem byla. Potvrdil by i náš starý pan knihovník, kdyby ještě žil. I s bratrem jsme byli několikrát oceněni titulem čtenář roku (na dědině s cca 400 hlavama). Četla jsem všechno, dívčí romány, dobrodružnou literaturu, detektivky, indiánky, sci-fi...všechno, co zaujalo mě nebo bráchu. Angeliku ve slovenštině...všechny díly, které naše knihovna měla. Chaloupka strýčka Toma, verneovky, mayovky, Philla Marlowa....a taky hromady knížek, které měli rodiče.
Proč to zmiňuju? No, protože blog, který mě zaujal, mě nutí i přemýšlet. Nejen hltat slova, chvátat ve čtení, spěchat za rozuzlením. Ale vnímat, sledovat sled slov a jejich smysl, smysl v souvislostech. Čtu pomalu, soustředěně a snažím se vnímat. Při troše štěstí i chápat. Vracím se, čtu znovu, zamýšlím se, konfrontuju.
Je pro mě fascinující, že někdo dokáže své názory vyjádřit, skládat slova, jejichž spojení dokáže polechtat moji představivost.



Fascinuje mě možnost veřejně, i když trochu anonymně, zveřejňovat své názory. Bez ohledu na to, jestli jsou správné, špatné, hloupé, chytré...hlavně, že jsou vlastní. A pokud už se k tomu někdo vyjádří, tak nesympatické hodnocení můžu smáznout....



Tuhle jsem dumala nad významem slova "normální". Vždycky mě dokázalo rozhodit, když jsem slyšela tu větu, s tím přesně mířeným opovržlivým tónem: "Jsi normální?" (rozpor v absenci hudebního sluchu a rozpoznávání tónů v řeči bych v mém případě zařadila mezi věci naprosto normální)

"Jsi normální?" - když jsem jezdila na kole bosky - rozmašírovaný a zlomený paleček na nožičce
"Jsi normální?" - když jsem se učíla jezdit na kole bez řízení na polňačce zpevněné velkýma šutrama.....rozbitá brada
"Jsi normální?" - nosit pionýrský šátek na khaki riflové bundičce s americkýma vlaječkama....
"Jsi normální?" - když jsem zavrhla folklórní kroužek a tanečky v kroji a vyměnila za vzduchovku

a později:

"Jsi normální?" - dělat si řidičák? když nemáš auto? - JO! správnost rozhodnutí se projevila až po letech - trojnásobné zdražení
"Jsi normální?" - dát výpověď? - JASNĚ! - nejen že je to hluboce nezáživná práce, ale nervydrásající babský kolektiv
"Jsi normální?" - studovat s dvěma dětma? na co? - JEN TAK!

Vždycky mě věty tohoto charakteru zraňovaly a zraňují ještě dnes. Zpochybňují moji schopnost činit rozhodnutí. Vůbec právo se rozhodovat, a to i špatně. Nevím, jestli je to výhra - být normální.
Slovo "normální" chápu jako "průměrný". Být normální je v pořádku, být průměrný - to už tak pozitivně nezní. Takže občas se i trefím do vymezených norem, ale občas prostě i ujedu. A pokud si dobře pamatuju ze školy, i normy měly nějakou povolenou toleranci....

A co nám říká wikipedie:
Norma (někdy také standard)[1] je požadavek na chování nebo vlastnosti věci, člověka, situace apod., který se buďto předepisuje a vyžaduje, nebo popisuje, co je normální (přijatelné nebo obvyklé). Normy jsou psané i nepsané a liší se různou mírou závaznosti a různým rozsahem platnosti.



A tohle jsem přesně já - myšlenky se honí hlavou neuvěřitelnou rychlostí, sotva se dají zachytit natož zapsat. Občas chytnu jednu, ta se vysmekne, letí druhá, třetí....nezpomalí, nepočkají, blesknou, zašklebí se a jsou pryč.