Tomáš s Viktorem kráčí do prudkého kopce lesní cestou hluboko zarytou pod úrovní terénu staletími proudící vody. Tomáš kráčí rozvážně a opatrně, klidně pokládá jednu nohu za druhou a vyhýbá se kamenům a kořenům stromů. Kochá se slunečním světlem probleskujícím mezi listy stromů. Snaží se ignorovat Viktora, který poskakuje před ním, stále se otáčí a mluví a mluví. Už dávno ho Tomáš přestal poslouchat, proud slov se v jeho hlavě změnil v ševelení a splynul se zvuky lesa. Vnímá jeho klid, měkkost světla, vdechuje jeho vůni a má pocit, že ten klid a rovnováha přírody ho zahlcuje a vytlačuje z jeho hrudi tlak a stres s každým jedním výdechem.
Viktorův hlas změnil intonaci a ševelení se změnilo v rušivý zvuk. Tomáš se probral ze svého lesního snu a pokusil se Viktora vnímat. Stále mluvil o hloupostech, ale zřejmě se do jeho hlasu promítla změna terénu a světla, protože kousek od nich cesta ústila do zelené oázy menší mýtinky. Zelená barva trávy ve slunečním světle zářila jasnou zelení, sluncem a šťavnatostí. Když na mýtinku vstoupili, oba se rozhlédli, kudy se vydají dál. Vpravo byl les, tady mýtina končila, ale vlevo mohl být, sice úzký, ale nádherný výhled do krajiny, kdyby všechno nebylo rozmazané mléčným oparem. Přesto oba zůstali stát a chvíli se pokoušeli rozeznat nějaké body v dáli. Moc se nedařilo, výsek byl úzký a opar dával široké možnosti fantazii a představám. Přešli tedy mýtinku a vstoupili do další části lesa. Cesta už byla plytší a splývala s okolím, les byl zpočátku hustý a tmavý, ale to se po pár metrech změnilo. Les prořídl, kmeny stromů byly holé a bílé jako by je vyplavilo moře. Slunce stále nádherně svítilo a bílá barva kmenů zářila.
Než se ale Tomáš znovu ponořil do sebe, zaregistroval něco znepokojivého. Viktor mlčel. Už to bylo zvláštní. Ale nebylo to jen jen Viktorovo mlčení, Tomáš měl pocit, že se mu ježí vlasy a kůže strupovatí do husiny. Podíval se na Viktora. Vypadal zmateně, rozhlížel se kolem, ale jeho zmatek jen rostl, protože okolo bylo všechno stejné. Slunce, stromy, les...
Nestalo se to najednou, ale pomalu a plíživě jako když zapadá slunce. Uslyšeli hudbu. Z ticha a velmi pomalu zvyšovala hlasitost. Stále ještě dost tichá ale velmi intenzivní prošla Tomášovi do hlavy. Vnímal tlak v uších, od uší ke spodní čelisti a ke krku. Měl pocit, že nedokáže otevřít ústa ani polknout. Spodní čelist mu úplně ztuhla a začal skřípat zuby. Ten zvuk spolu z hudbou byl tak odporný, že se mu zvedl žaludek. Viktor vypadal, že to cítí stejně. Kroutil se mu obličej a oči mu lezly z důlků. Tomáš vší silou kývl hlavou směrem zpátky, odkud přišli. Viktor pochopil a oba se pokusili vykročit zpátky. Naštěstí to bylo z kopce a po troše úsilí, spoustě soustředění a díky gravitaci donutili své prkenné nohy povolit a skutáleli se dolů zpět na mýtinu.
Chvíli leželi v trávě a pátrali v hlavě, že tam ta hudba už není. Obezřetně naslouchali a ujišťovali se, že je to pryč. Pak se na sebe podívali. Je to pryč. Co to sakra bylo? Posadili se a oba zírali směrem do údolí. Nevnímali však ani výhled ani opar. Oba byli totálně vykolejení a zmatení. Najednou se Tomáš otočil na Viktora a zeptal se - Viki, v čem to vlastně hrajeme? Viktor mu zmateně odpověděl - jak to myslíš? No, je to drama, krimi nebo jaký žánr? Viktor byl po prožité hrůze zpomalený a vůbec nechápal, o čem Tomáš mluví. Ale to už Tomáš vstal, nabídl pomoc stále zmatenému Viktorovi a namířil si to k cestě zpět z kopce dolů na začátek jejich výletu. Jdeme se podívat na začátek, v čem to vlastně hrajeme. Oba kráčeli mlčky, ani Viktorovi nebylo do řeči. Za prvé byl stále vyděšený a za druhé ztuhlost čelisti ještě úplně nepolevila.
Tomáš se zastavil a vzhlédl. Nebe jakoby potemnělo a vytvořilo pozadí pro bílé titulky. Tomáš je pečlivě sledoval. Viktor si mezitím sedl, sklonil hlavu a masíroval si spodní čelist. Tomáš si sedl na zem vedle Viktora a zíral do prázdna. Tak co to je? V čem to hrajem? Tomáš se s prázdným výrazem v očích podíval na Viktora. Horor. Hrajeme v hororu. Viktorovi zamrzl zmatený výraz ve tváři. Ale to už ho zachvacovala panika. Co budeme dělat? Četl jsi scénář? Víme, čemu budeme čelit? Víme, jak to dopadne? Co budeme dělat? Viktor přebíhal z místa na místo, chrlil jednu otázku za druhou, jeden nápad za druhým... Nepůjdeme tam a hotovo. Ale co když to nebezpečí na nás číhá tady? Tak půjdem jinam! No, ale co se stane? Jinde? Tady? Nevíme, která cesta nás zavede do bezpečí nebo k hrozné smrti.
Viktor se zastavil. Mám nápad, pojďme ještě jednou projít ty titulky. Herce. Tomáš nechápavě vzhlédl. Nějak mu mozek nenabídl důvod, proč to dělat. Viktor ale svou myšlenku nechtěl vzdát a tak oba vstali, zvedli hlavy a pečlivě četli všechna písmenka.
Už proběhla všechna jména herců a začínali techničtí pracovníci, hudba, osvětlovači, catering... To už se oba dívali na své nohy. Pak se podívali na sebe. Tomášovo jméno bylo třetí v pořadí. Viktorovo v titulcích vůbec nebylo....
