Sedím v učebně na kurzu angličtiny. Je nás ta jen pár kurzistky poznávám a také učitel je mi povědomý. Obchází studenty s přihláškou a fakturou na zaplacení kurzu. Mě vynechá. Celou lekci mě všichni ignorují, jak bych byla neviditelný duch. Po skončení kurzu jdu za lektorem a připomínám se, i když vlastně nevím, jestli na kurz v budoucnu chodit chci a jestli si ho budu moci dovolit. Učitel se na mně zmateně podívá, rozhlédne se po třídě, jako by přemýšlel, jestli mě na kurzu vůbec viděl. Pak ještě zmateně probere papíry na stole a řekne, že to mám brát jako ukázkovou hodinu a domluvíme se příště. Jdu do šatny.
Stojím u lavičky, jednu botu už mám na noze. V náručí držím dítě, batole. Pláče. Přichází muž, můj muž, otec dítěte. Podávám mu dítě, abych se mohla obout. Muž dítě přebírá, to se přes vzlyky dívá na svého otce, který si ho opírá o rameno obličejem ke mně. Zarazí mě jejich podoba. Muž je starší, ustupující tmavé vlasy, strniště vousů, velké tmavé kulaté oči, nos jak bambulku. Dítě, chlapec, naprosto věrná kopie, jen s vodově bezednýma očima a bez strniště. Chlapec opírá hlavičku otci o krk a jako mávnutím proutku se uklidní. Pak zvedne hlavičku a očima ještě zalitýma slzami se na mě podívá. Všichni tři to víme. Jen muž si to odmítá připustit. Když se na oba dívám, cítím nekonečnou únavu po měsících probděných nocí, dny i noci strávené v nemocnici, bez naděje. Dívá se lehce tázavě, jestli mi kurz přinesl to očekávané rozptýlení, které tak zoufale hledám. Oba víme, že nepřinesl, jen to nechci přiznat. Vzmáhá se ve mě vztek a beznaděj, svírá se mi krk a cítím, jak se mi k hrudi zdvíhá hluboká nenávist k oběma naproti stojícím osobám. Je tak mocná, že mi začínají trnout zuby a začínám se dusit. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Dýchám a soustředím se na dech. Nenávist pomalu ustupuje a já si uvědomuju, že čas je vymezen a na nenávist není prostor. Když oči otevřu, vidím, že se ani jeden vůbec nepohnul. Oba se mi dívají do očí v očekávání, co uvidí. Starší muž se úlevně, rozpačitě usměje a dítě.... překvapivě zklamaně a vyčerpaně zaboří hlavičku do otcova strniště....
Žádné komentáře:
Okomentovat