Jedu taťkovým kabrioletem - veteránem. Řídím. Jedu pomalu, abych měla vítr ve vlasech a ne vlasy v obličeji. Užívám si to. Mám takový tetelivý pocit v hrudi. Přijíždím domů a auto parkuji na cestě před domem. Vyjdu do patra a ještě než zavřu dveře bytu, slyším z venku divné zvuky. Přeběhnu k oknu a jen koutkem oka zahlédnu, jak někdo odjíždí taťkovým autem a za ním rozjíždějící se moderní kabriolet v tmavě modré metalíze. Řidič má sluneční brýle a na hlavě má ježka a na obličej zarostlý vousem ve stejné délce jako vlasy. Ani nezvedne hlavu a vystřelí.
Mě se stáhne hrdlo a hlavou mi víří milión myšlenek. Chci zavolat taťkovi, na policajty, někam.... Krk se mi stáhne ještě víc při představě, jak to taťkovi budu vysvětlovat. Jak ho zklamu a zraním, vždyť ten veterán je jeho srdcovka.... Nemůžu se nadechnout a začínám marně lapat po dechu. Začínám se dusit a v hrozné panice se probouzím..... 2:02
Poznámka 1: auto už taťka dva roky nemá
Poznámka 2: řídit ho mě nechal jen jednou a to pod svým dozorem
To vypadá dost zajímavě, i vizuálně to muselo být jako ve filmu. Ale věrohodnější - s pocitem větru ve vlasech a pak když najednou je auto pryč.
OdpovědětVymazat