Honí nás dva medvědi (nevím koho, ale je nás víc). Vbíhám do domu a vybíhám do schodů v představě, že to medvědi neumí. Jeden z nich je mi v patách a jak se dotkne prackou schodu, mění se v nějakou zrůdu. Vypadá jako nějaký neandrtálec s dlouhýma rukama. Šílenou rychlostí, stále po čtyřech vybíhá schody nahoru. Blížím se ke dveřím na půdu, honem jimi proběhnu a zavírám je. Nemají klíč, tak se snažím je aspoň držet. Z pravé strany přibíhá syn (už je dospělý) a pomáhá mi. Dveře se nedají ničím zapřít, půda je prázdná, jeh holé krovy a krytina. Nemáme šanci dveře udržet. Zrůda je rozrazí, já letím přímo proti dveřím někam do prostoru a dveře padají na mě, syna to odhodí doprava. Ten tvor si mě vůbec nevšímá, obíhá půdu a vrhá se na syna. Já se zvedám, obcházím je zezadu, trochu obloukem, mimo zorné pole zrůdy. Ta drží mého chlapečka levou rukou pod krkem a drží ho ve vzduchu a ten začíná rudnout a fialovět. Protože má ten tvor dlouhé ruce, visí daleko od zranitelných míst toho tvora a nemůže se vůbec bránit.
Najednou stojím po pravé straně té zrůdy, v levé ruce držím dřevěný hranol, v pravé nůžky. Hranolem ho praštím po hlavě a jak se otočí, vrazím mu nůžky do levého oka. Pouští mého syna a já si uvědomuji, že nůžky v oku nemusí být nezbytně smrtelné......
....probuzení s šíleným strachem a sevřeným krkem.... na mobilu 2:32 (což je reálně 2:27, protože je nastavený o pět minut dopředu.....)
Žádné komentáře:
Okomentovat