sen

Odcházím z práce. Kolegyně mi nabízí, že mě sveze. Nechci, má mě vyzvednout manžel. Ona ale trvá na tom, že mě zaveze na místo setkání. Nechám se přesvědčit a sedám si k ní do auta. Veze mě jen na vyvýšené parkoviště vedle budovy. Vidím naši škodověnku, manžel sedí vzadu, na místě spolujezdce syn, za volantem nějaká slečna s vlnitým mikádem. Nevidím jí do obličeje, ale podvědomě vím, že je to synečkova přítelkyně. Kolegyně zastavuje kolmo k našemu autu ze strany spolujezdce. Otvírám dveře, že vystoupím, ale než se vůbec nadechnu, že poděkuju, kolegyně se potutelně usměje, zařadí zpátečku a rozjíždí se. Vycouvá, objede naše auto a sjíždí z parkoviště směrem k budově, kde je tak dvoumetrová zeď. Zřítíme se dolů, auto chvíli stojí na čumáku, pak se sveze na kola a ona v klidu odjíždí. Uklidňuje mě, že mě zaveze až domů. Nedokážu se vzpamatovat. Jedeme do kopce, ulice jsou lemované typickou zástavbou pro naše krajské město. Najednou ke mě pronikne myšlenka, že je něco špatně. říkám kolegyni, že tudy se k nám nejede. A ona, naprosto klidná, s nečitelným úsměvem ve tváři, říká, že hned jak to půjde, tak se otočí.Ještě chvíli jedeme do kopce, domy se mění, střídají je kostky se stanovou střechou a pak menší domky. Po pravé straně domky končí, po pravé ještě asi tři a je konec. Silnice končí na velké louce svažující se doleva dolů. Tady se prý kolegyně otočit nemůže a sjíždí kousek dolů, do nějaké úzké boční uličky. Najednou je auto otočené, ale ona mi tvrdí, že nemůže vyjet. Ulička totiž končí, asfaltová silnice se ztrácí v trávě u nějaké brány. Vystupuju a rozhlížím se. Přejdu na druhou stranu cesty, kde je chodník a kde stojí dva výrostci. Jsme na kopci a já shlížím dolů na město. Je úžasné vidět všechno pohromadě. Kolem mě jsou domky a chaloupky, drůbež, zahrádky. Níž jsou domky výstavnější a bytovky. Ještě níž něco jako paláce a snad i věž kostela a až úplně dolů kolem řeky samotné centrum města. Ten pohled je mi povědomý z jiného snu, ale tenkrát jsem byla mnohem níž. Ptám se kluků, kde to vlastně jsme. Jeden mi říká, že ulice se jmenuje Ledová. Nic mi to neříká. Stojím na okraji chodníku a otáčím se směrem ke kolegyni, k cestě. Najednou z pravé strany přijíždí trolejbus. Je veliký a tak blízko přede mnou, že ani nevidím, jestli má šráky. Naprosto nechápu, odkud se vzal a jako projel kolem auta mé kolegyně, jen stojím a s otevřenou pusou sleduji, jak projíždí a ..... budík

Poznámky: opravdu reální jsou lidé, kromě slečny a dvou výrostků, obě auta a typická zástavba krajského města.

Druhá poznámka: nechávám se uvrtat do věcí a akcí, do kterých nechci. nechám se vláčet rozhodnutími někoho jiného. trochu alibisticky, že jsem se nemusela rozhodovat já, ale pak, když to neklapne...tak já nic, já muzikant, nebo - já chudinka, můžou za to oni!