jak jsem se stala matkou

Je to už spoustu let. Vlastně v minulém století, i tisíciletí, to bylo.
Jednou takhle ráno jsem se probudila s divným pocitem v žaludku. Nebyl nijak zásadní a tak jsem se v klidu pustila do snídaně. Pocit se ale prohloubil, zabublal a... vybublal. Jsem lakomec a držgrešle a co jednou pošlu do žaludku, musí zůstat, případně opustit útroby jinudy. Tohle ráno se však tělo nedalo ovládat vůli a ani majetnické nutkání nezabralo a snídaně mě opustila stejnou cestou, kterou vešla. Byla jsem zmatená, cítila nenahraditelnou ztrátu, pálení žáhy a paniku, jak s prázdným žaludkem půjdu do práce. Ale šla jsem. Zvládla 30 minut v přeplněném autobuse (fakt že jo! byly doby, kdy lidé jezdili do práce hromadnou dopravou!), pěšky z nádraží i pracovní dobu. S představou, že bych měla zvládnout cestu přes dlouhou chodbu, schodiště, dveře s koulí a další chodbu na wc v krátkém časovém limitu a v hlubokém předklonu, jsem se rozhodla pro hladovku. Jeden den se přece vydržet dá.
Nedá!


Z omylu jsem byla vyvedena už dopoledne, kdy jsem se pokusila dodržovat alespoň pitný režim. Pánové zajisté prominou, ale jejich wc bylo blíž - "jen" o patro níž hned u schodů. Druhá varianta, vyklonit se z okna a pustit to na auta strážců zákona zaparkovaných pod okny, byla nepřijatelná. Takový oranžovo-bílý poblitý anton na ulicích by asi dojem neudělal.
Druhý den ráno s podobnými příznaky mi naznačil, že není čas na hrdinství a vypravila jsem se k lékaři. Dokonce k tomu se správnou odborností. Provedl nezbytné úkony, určil diagnózu, poskytl informace, vypsal recepty a napsal mi neschopenku. Protože neschopná, to jsem tedy byla. To by člověk nevěřil, jak vyčerpávající jsou pohyby trávícího ústrojí proti gravitaci. Obzvlášť opakující se v naprosto nepředvídatelných intervalech. Závislé na neidentifikovatelných podnětech. Vůně/smrad oběda z okna sousedů, rozkvetlé kytky, pohled do hrnce, otevřená lednička, puch odpařující se vody po dešti z rozpálené silnice, dokonce i rozpálený asfalt, pachy, které dříve neexistovaly....
Zásadní problém nastal vždy hned po ránu. Dle instrukcí lékaře, jsem si ráno měla vzít zelenou a bílou tabletku a zapít větším množstvím vody. Nevím, jestli můj žaludek odmítal pilulku zelenou nebo bílou, nebo to nakonec byla ta voda, ale prvních několik měsíců tahle kombinace prováděla průzkumnou cestu do mého žaludku naprosto neúspěšně. Expedice vždy dopadla stejně. Všichni průzkumníci se vraceli okamžitě zpět a odmítali cestu opakovat.
Můj život se scvrkl na souboj hladu a odporu k jídlu. Můj vliv na celý konflikt byl nulový. V tomto případě absolutně neplatí rčení o tom třetím, co se směje.... Pokud se ovšem nepopadá za břicho skloněn nad záchodovou mísou...
Zkusila jsem na to jít od lesa. O ranních nevolnostech se mluví a píše všude, zkusíme si ráno posunout, třeba to klapne. Neklaplo. Ranní nevolnosti chodí v kteroukoliv denní i noční hodinu. Tento termín rozhodně nevymyslela těhotná žena (stejně jako mateřskou dovolenou nemohla vymyslet matka). Vstávat ve dvě hodiny odpoledne nemělo žádný vliv na setrvání čehokoliv, alespoň na krátkou dobu, v žaludku. Jediným výsledkem byla podrážděná sliznice, pálení žáhy a šest kilo pryč za půl roku. Zrovna těhotenství bych ale jako cestu k hubnutí nedoporučovala. Když už nic, má vcelku zásadní a hlavně dlouhodobé vedlejší účinky s trvalými následky.
Po půl roce se doktor rozhodl, že takhle to dál nejde a poslal mě do nemocnice na tekutou stravu. Člověka s hysterickým strachem z jehel poslat na kapačky, to je brutální. Ale měl to udělat hned ze začátku. Strach byl zřejmě sdílený a žaludek, paralyzovaný panickou hrůzou zapomněl vracet všechnu potravu zpět. Občas se ještě uvolnil a zašpásoval. To abych zůstala ve střehu.
Objevil se však jiný problém. Žaludek nastoupil dráhu vcelku slušně fungující spolupráce, ale střeva po dlouhodobé dovolené zapomněla na své povinnosti. Zarputile odmítala opustit statický stav a začít pracovat. Tlak se ovšem po několika dnech stal neudržitelným a střeva musela ustoupit a povolit. Vybrala si pro to pro ně nejhodnější dobu, což byla neděle ve dvě po půlnoci.
Svůj nesouhlas dávala střeva najevo všemi možnými způsoby. Velmi hlučně a velmi tvrdě protestovala, nedbajíc nočního klidu ani na ohledů vůči majiteli. Klasické kručení v břiše bylo jako šepot vedle zvuků rozléhajících se v břišní dutině. Po dvou hodinách vyčerpávajícího boje přišel klid. Střeva se uklidnila, zavládl křehký mír. Křehký proto, že střeva si v tomto způsobu a čase našla oblibu a opakovala to s nechutnou přesností až do konce těhotenství.
V čase stráveném pod taktovkou pohybujících se střev jsem hodně přemýšlela. První těhotenství - všechno nové - samé pochybnosti - nejistoty. Neohluchne mé miminko při pravidelných vzpourách střev? (ne, ujistil mě sám pan doktor!). Jsem připravená? (zbytečné úvahy - v třetím trimestru). Zvládnu to? Budu muset! Je vcelku frustrující představa, že už se s tím nedá nic udělat. Je jen jedna cesta, jak z toho ven. Pro nás oba a pro jednoho doslova.
Dalším zásadním poznatkem z doby těhotenství bylo zjištění, že dívat se poprvé v životě na Vetřelce a být v sedmém měsíci není ideální kombinace. Některé scény prožívalo mé nenarozené miminko tak silně, že se vší mocí snažilo dostat se blíž k obrazovce a to přímo skrz břicho. Maminka nakonec podobnost čistě náhodnou psychicky nezvládla a vzdala to bez toho, aniž by se dozvěděla, jak se ten tvor z břicha astronauta dostal ven.  (neví to dodnes... radši...).
Když nastal den D, všechno bylo divné. Ráno mě probudily divné pocity v oblasti břicha a pánve. Byla jsem doma sama, nikde žádná podpora ani chytrá rada. Podle propočtů bych měla mít ještě tři týdny čas, ale těžko říct, jestli umí ten uvnitř počítat do čtyřiceti. Nebo už má před narozením svou hlavu a nenechá se dirigovat. Vydržela jsem to do půl sedmé, pak jsem tak nějak uznala, že bych se měla nechat zkontrolovat odborníkem a konfrontovat jeho názor s názorem mého malého nájemníka. Než jsem se připravila, vypravila a dopravila do ordinace cca 10km vlevo, bylo po osmé. Cesta autobusem mé pocity jen prohloubila. Do ordinace jsem se dostala přednostně i přes silný odpor pěti dam, které byly přede mnou. Sestřička si při občasném vykouknutí všimla, že se divně kroutím a nevěřila mi, že jsem v pohodě (já ostatně taky ne). Nevím, jak dlouho jsem byla v ordinaci, ani co říkal pan doktor. Pamatuji si jen, že sestřička šla se mnou zpět do čekárny, ve dveřích zvolala - rodíme!, kde je ta sanitka?, čímž rozčeřila ponuře naštvanou  náladu v čekárně, způsobila lehkou paniku prvorodičky a vyloudila zarputilý výraz ve tváři saniťáka, který naprosto nekompromisně prohlásil, že v sanitce rodit nebude. Sestřička mávla rukou, přistrčila mě k němu, přidala papíry a instrukce a on si mě odvedl k sanitce. Tam už seděl starší pán a vyrazili jsme. Ještě jsme se stavili u mě doma (dle instrukcí sestry), vzala jsem si věci do nemocnice a jeli 25 km doprava. Ještě jsme museli vyzvednout jednu paní, co měla jet na nějaký převaz. Pan saniťák mě přesně v devět s úlevou předal u vstupních dveří do porodnice a okamžitě zmizel. Asi aby mě nevrátili do jeho péče.
Na příjmu jsem strávila několik "příjemných" hodin, jejich výsledný dojem byl "už nikdy!". Na starost mě dostala mladičká žákyňka, která si při vyplňování lejster a dotazech pomáhala tahákem. Poněkud bezradné jsme byly obě. Aby vykazovala nějakou činnost, rozhodla se že mě vyholí (pokud někdo neví, co je tím myšleno, ať u toho zůstane). Křeče a zmatenost mi nedovolili, abych se nějak bránila. Byla jsem tam sama, nic jsem nevěděla a tak jsem musela věřit, že ta šestnáctiletá dívka ví, co dělá. Pak nás přišla zkontrolovat sestra, zdrbla žákyňku, že byla moc snaživá a že toho vzala víc než bylo potřeba. Zpátky jsme to už nelepily.... Potom jsem nafasovala župánek bez šňůrky. Sestra mě pozvala na další, velmi záživnou proceduru - krystýr (znovu -  pokud někdo neví, co je tím myšleno, ať u toho zůstane). Pak jsem byla vypuštěna do chodby, že se mám procházet a čekat, až budou má střeva připravena se vyprázdnit, aby pak nedělala paseku tam, kde o to nikdo nestojí. Široká nemocniční chodba budovy z počátku minulého století. Tmavé kachle, všude otevřené dveře, průvan, chlad. Jo, zimní měsíc. Župánek na nahém těle nestačil zakrýt velké břicho natož se do něj nějak důstojně zamotat. Holé nohy v nazuvácích, jednou tam, jednou zpátky, na záchod... Křeče v břiše mimo pravidelný nedělní termín, pichlavé pocity v intimních partiích po čerstvém a laickém holení mi na klidu nepřidal.
Kolem poledne přišel doktor. Že se na mě podívá... Nevím, kde co viděl, ale alespoň on mi sdělil, že křeče nejsou nedělní střevní vzpoura, ale že to už jsou porodní bolesti. Po tomto verdiktu mi bylo dovoleno jít na hekárnu. Byla jsem tam sama. Ale to už byl jiný level. Klasická nemocniční místnost, asi dvanáct bílých postelí, občasná přítomnost sestry a trochu péče. Taky jsem dostala polévku. Na celý oběd jsem se nahlásila pozdě. Asi po hodině mě odvedla sestra do sprchy, abych si pouštěla teplou vodu na podbřišek.. Malá bíle vykachličkovaná sprcha bez závěsu v průchodu z chodby někam. Občas někdo prošel, něco vzal a zase šel. Nebavilo mě to. Nemohla jsem stát, přešlapovat, opřít se, neopřít se.. Když přišla sestra, řekla jsem, že už to nevydržím, že už tam nechci být a že mě to nebaví. Odvedla mě na sál. Tam mi paní doktorka sdělila, že už to brzo bude. Neměla jsem tušení, co přesně má na mysli, ale přes bolest jsem myslela jen na konec utrpení. Na sále jsem byla jediná. Personál ze sálu se tedy sešel nade mnou. Bylo jich asi pět. Povídaly si, samé ženské. Řešily nějaké recepty. Vnímala jsem jen hlasy a jejich přítomnost. Aby nevypadaly, že tam lelkují, jedna mě držela za ruku, druhá hladila po rameni, třetí po vlasech. V té chvíli jsem se poprvé od příchodu do porodnice necítila sama a měla pocit, že všichni jsou tam pro mě. Přesně podle instrukcí jsem dýchala a nedýchala a tlačila a netlačila. Až instrukce ustaly. A mě zaplavila úleva. Obrovská úleva, že je konec. Úleva a únava. Jen ta emoční záplava štěstí se nějak nedostavila. Chlapečka mi ukázali, byl maličký a naštvaný. Nekřičel, ale hrozně se mračil. Přece jen asi nebylo kam spěchat. Operace kolem nástřihu hráze (pokud někdo neví, co je tím myšleno, ať u toho zůstane) a šití si nepamatuju. Přešoupli mě na lůžko s kolečkama, sestřička mě přikryla, zabalila až po krk, odvezla někam na chodbu, donutila mě, abych chlapečkovi dala jméno (papíry jsem pro jeho nedočkavost ještě nestihla vyplnit) a řekla, ať si zdřímnu. Poslechla jsem a okamžitě vytuhla. Po chvíli (prý po dvou hodinách!) se sestra vrátila, pečlivě a starostlivě mi přerovnávala deku a pak mi vší silou skočila na břicho. Totálně mě to rozhodilo. Pak mi vysvětlili, že se to dělá pro rychlejší vyloučení placenty, ale to mi stejně nepomohlo. Byla to zrada, nebyla jsem připravená (protože bych to břicho zatnula a efekt by byl v p**). Pak mě převezli na pokoj. Byl velký, bílý a plný. Na pokoji bylo sedm maminek a sedm miminek. Možnost odpočinku nula. Chlapečka mi přinesli až večer, ať ho nakojím. Byl žluťoučký a spinkal. Celý den se nahříval v inkubátoru, protože měl novorozeneckou žloutenku a teď měl mít hlad. On se však nehodlal kvůli hladu probudit a já jsem neměla to srdce ten žlutý balíček budit. Tak jsem na něj jen koukala. Bylo to divné. Tahle malá larvička zabalená do úhledného balíčku se mnou sdílela devět měsíců (dobře, 37 týdnů) moje tělo. Byli jsme spojeni v dobrém i zlém. A myslím, že to byla ta chvíle. Ten moment neskutečného zázraku, té záplavy emocí (nebylo to jen štěstí - byl v tom strach, panika, úžas, nádhera, nevěřícnost, zodpovědnost, láska, slzy i smích). A až v tu chvíli jsem se stala matkou.