sny

čtvrtek ráno:
Krásný, slunný den. Kráčím ulicí do kopce, mám letní šaty. Míjím dva domy u kterých zvoní nějací malí kluci s nějakými papírky v ruce. První zazvoní a čeká. Druhý zazvoní a odchází. Nestihne to, dveře se otvírají. Už nevidím, kdo otevřel, vykračuji vesele dál. Taky držím v ruce nějaký papír. Je to A5 složená napůl. Vím, komu to mám dát. Mladou ženu vidím před očima, tmavé vlasy stažené do culíku, nějak mi nesedí jméno, ale asi je vdaná. Otvírám a dívám se na text. Je psaný strojem, Krátký řádek (jako oslovení), mezera, další dva řádky, mezera, krátký řádek (asi loučení nebo s pozdravem), vpravo podpis. Zvedám oči, papír překládám a pokračuji v chůzi. Zrovna stojím na levé noze, pravou za sebou. Když chci pravou nohu posunout dopředu, zjišťuji, že to nejde. Jako by mě někdo za tu nohu držel a nechtěl pustit dál. Balancuji na levé noze, snažím se naklánět dopředu a silou se pohnout. Nic. Bezradně zůstávám stát uprostřed ulice.
poznámka: Prostředí je mi důvěrně známo. Je to moje vesnice, celý můj vědomý život za svobodna. Tělo ve kterém v tom snu jsem, je mi cizí. Žena, které nesu ten papír do tohoto světa nepatří, znám ji jen pár let a jen od vidění. Text na papíře jsem nečetla.


pátek ráno:
Sedím v čekárně u doktora. Nevím jakého. Čekárna je prázdná, měla bych už brzy přijít na řadu. Tak se rozhodnu, že si ještě zajdu na WC. Zavírám dveře a zamykám takovým divným knoflíkem (něco jak malá černá hlavice na ovládání topení nebo vršek z lepidla). Ve chvíli, kdy s ním otočím, začnou se ozývat divné zvuky. Syčení, bublání, foukání, vrčení. Otočím se. Místnost je ve tvaru do "L". Na jedné krátké straně jsou dveře, na druhé okno, samotná mísa ve společném koutě. Hlavou mi proběhne, že to je ten výkřik techniky, který se teď napustí vodou a vydesinfikuje se. Zachvátí mě panika. Neumím plavat! Pak zklidnění - to by bylo stejně zbytečné. Bouchám do dveří a křičím. Nikdo se neozývá, nikdo nereaguje. Jaké to je, umřít utopením? Zkouším, jestli umím zadržet dech. Necítím svíravou paniku ani nějaký velký strach. A pak se vidím, jak se otáčím směrem k míse s takovým poťouchlým úsměvem si říkám, nu což, tak aspoň umřu vyčuraná....
poznámka: Takové zamykátko jsem nikdy neviděla (nebo možná jo, ale v jiné funkci), Místnost byla moc velká na to, aby se celá zaplnila vodou a vyčistila se (naprosto nepraktická). A vůbec ten tvar i rozmístění.... No a za celou dobu nikde ani kapka.... A plavat fakt neumím.

doplněk: oba sny se mi zdály až ráno mezi dvěma probuzeními. a smysl mi nedává ani jeden.